Letošní zima byla krutá, do kaktusářského nebe nám poslala řadu pěstitelů kaktusů. Takovou podobnou smutnou zprávu jsem se dozvěděl koncem ledna 2022, že nás opustil ing. Jiří Spurný, kterého jsem znal od roku 1969, tedy jak kdysi říkával př. Josef Hanuš z Hradce Králové „od kaktusářského kojeneckého věku“. S p. Hanušem a p. Rajtmajerem mne poprvé také toho roku navštívili ještě v Olomouci na Novosadech.
Jiří Spurný bydlel a pracoval v Praze, kde se také narodil. Vystudoval VŠ zemědělskou a specializoval se na chemii – na ochranu rostlin. Této profesi se pak věnoval vlastně celý život, byl posléze členem vedení jedné nadnárodní firmy zabývající se ochranou rostlin a výrobou prostředků k této činnosti potřebných. Již od začátků své náklonnosti k sukulentním rostlinám ho upoutala především krása rostlin rodu Gymnocalycium, ovšem věnoval se i dalším rostlinám pocházejících z Jižní, ale i Severní Ameriky. Pochopitelně byl i dlouholetým a stálým členem sdružení Gymnofil a do občasníku tohoto spolku přispíval také svými články.
Vzájemně jsme se navštěvovali dlouhodobě, a to přerostlo i v rodinné přátelství. Co jsme se najezdili před desítkami let do Prahy-Troje, o kterémžto místě jsem kdysi napsal „uprostřed Prahy, na kraji civilizace“. Dům byl postaven v zahradní čtvrti se zahradou na svahu, ze kterého bylo zvláště večer vidět krásné centrum Prahy s osvětlením. Zde jsme se také setkali s manžely Bozsingovými ze Salzburgu nebo manžely Piltzovými z Německa a mnoha dalšími kaktusáři – Jirkovými kamarády, ze kterých musím připomenout hlavně bratry Červinkovy z Čelákovic, Václava Jiránka a Břeťu Studenovského, oba z Prahy. Po odchodu do důchodu, kdy se z něj stal rentiér na odpočinku (snad lepší název než staré omšelé slovo „důchodce“), se přestěhoval se svojí manželkou Hankou do jižních Čech do malé obce uprostřed přírody na Šumavě, kde měl fóliový skleníček a opět se věnoval pěstění gymnokalycií, ale zalíbily se mu i sulkorebucie.
S Jiřím Spurným jsme po roce 1989 hodně cestovali za kaktusy do zahraničí, zvláště pak do Rakouska a Německa, hlavně za pěstiteli gymnokalycií. Vícekrát jsme navštívili p. Hanse Tilla, Helmuta Amerhausera, Gerta Neuhubera a Franze Strigla. Jednou jsme také vyrazili do Belgie a Holandska zhlédnout sbírky p. Edmonda Crombeze, manželů Piltzových, p. továrníka Jacquese Lamberta v jeho zámečku, potom Ludwiga Berchta a dalších. Na naleziště gymnokalycií se Jiří nikdy nevypravil, neb to považoval tak jako já za zbytečné, když tam jezdí tolik našich turistů. Jiří Spurný byl také poctivým účastníkem různých schůzí a sympozií, měl jsem v úmyslu se s ním sejít na Pražském sympoziu na jaře 2022, když zdraví poskytne možnost jet vlakem do hlavního Města, ale osud tomu asi chtěl, že namísto toho mne syn vezl na obřad do Prahy na Olšany.
Je mi smutno při psaní tohoto nekrologu. Velmi smutno. Nikdy bych nepředpokládal, že já budu první psát nekrolog. Vždy jsem myslel že tomu bude naopak.
Ivan Milt