Když tak sleduji společenskou rubriku časopisu Kaktusy a na webu Společnosti, nemohu se ubránit dojmu, že úmrtí v řadách našich kaktusářů je v poslední době nějak mnoho. Ovšem i v zahraničí je to podobné, i tam najdeme dosti zpráv o konci životní dráhy místních kaktusářů. Obvykle to jsou lidé, mající význam pro tamní kaktusářskou komunitu. Ale v listopadu přišla zpráva, že zemřel Rakušan Walter Rausch, kaktusář, jehož význam dalece přesáhl nejen místní hranice, ale i hranice Evropy. Svou celoživotní prací se stal známým v celém kaktusářském světě. Určitě by se dalo zjistit, kolik kaktusů popsal, byl by to sáhodlouhý seznam. O ocenění jeho záslužné práce svědčí např. skutečnost, že jeho jménem byly pojmenovány kaktusy tak různorodých rodů, jako jsou Echinopsis, Gymnocalycium, Lobivia, Parodia, Notocactus, Rebutia a Sulcorebutia. Společné mají (kromě vyjádření pocty tomuto kaktusáři) to, že všechny pocházejí z Jižní Ameriky, do které tak často jezdíval. Mnohdy to byly i nevšední cesty jako např. společná cesta s Holanďanem van Vlietem na kole přes Uruguay: „Na kole se toho více uvidí!“
Před několika lety jsem psal článek k jeho devadesátinám. Oč lépe se mi psalo tehdy než dnes, kdy už jeho osoba není přítomností, ale minulostí. Ovšem výsledky jeho práce jsou – a stále budou – tady s námi. Obzvláště milovníci lobivií na něho mohou vzpomínat v tom nejlepším světle, protože pro ně objevil a popsal tak mnoho rostlin rodu. Ale i když jeho favorizovaným rodem byl rod Lobivia, stranou nezůstaly ani jiné rody, jejichž stanoviště při svých cestách navštívil. Svým oblíbeným lobiviím se také věnoval knižně, v roce 1975 napsal první díl knihy Lobivia 1975, krátce nato následoval druhý a třetí díl, v roce 1985 vyšla Lobivia 85.
Měl jsem to štěstí, že jsem mohl Waltera Rausche v jeho bydlišti v Aspernu několikrát navštívit (z Brna je to do Aspernu co by kamenem na několikrát dohodil), byl také u mne na návštěvě. Dodnes mám ve sbírce kaktusy, které mi při těchto příležitostech věnoval – byly to všechno notokaktusy, importní rostliny, protože jiné rostliny, než importní ve sbírce neměl. Při poslední návštěvě u něho v roce 2018 mi dal ještě několik kaktusů (mezi jinými i Notocactus vanvlietii, který popsal) s tím, že už to jsou jeho poslední notokaktusy. Dodnes mám ve sbírce rostliny, které od něho pocházejí a budou mi ho připomínat. I v tom vidím význam kaktusů, že to nejsou jenom živé organismy, předmět naší záliby, ale že v nich ožívají také vzpomínky na kaktusáře s nimi spojené, kteří už třeba nejsou mezi námi.
Walter Rausch se zapsal nesmazatelným způsobem do historie kaktusářství, síla jeho zápisu je v jeho mnoha objevných cestách a následném zpracování jejich výsledků. V tom je jeho přínos a v tomto smyslu na něho budeme stále vzpomínat.
Stanislav Stuchlík