Kaktusářův skleník – to je muzeum. Muzeum s perfektní kompozicí exponátů – řazeno podle druhu, místa původu, podle toho, co který exponát vyžaduje. Existuje tu katalogizace, výzkumná práce, experiment, existují tu výstavy, provádí se strategický nákup nových exponátů, je tu záměr, je tu vývoj. I tady jsou kladeny vysoké nároky na intenzitu světla a vlhkost vzduchu. Dokonalé podmínky mohou znamenat rozkvět sbírky a slávu jejího majitele. Špatné podmínky pak přinesou zkázu sbírky. Kaktusář je spíše sběratel než pěstitel, což tvrdil a věděl už Karel Čapek. Návštěvníci skleníku se stejně jako v muzeu exponátům klaní a se zatajeným dechem se nechávají okouzlit. Stejně jako občas zatoužíme mít doma na zdi Picassa, skoro vždy zatoužíme mít doma kaktus, který vidíme v cizí sbírce. A stejně jako v muzeu, i tady jest nutno odnést si suvenýr.
Kaktusářův skleník – to je království. Království, ve kterém pouze král určuje pravidla a zákony a jehož chodu se chtě nechtě podřizuje všechno kolem. Vůle krále rozhoduje o rozšiřování hranic království, o chodu a fungování domácnosti. Zahrada mizí, všude skleníky, všude kaktusy. Domov – to jsou řady vojáků s kopím usazené na parapetech, oknech, terasách, na každém volném kousku a prostoru. Volný a prázdný prostor neexistuje – kaktusy jsou všude. Dovolená, to je výprava za kaktusy. Radost, to je rozkvetlý kaktus. Dar, to je kaktus. Napětí, to je očekávání, zda kaktus vykvete ve správný čas, zda se povede kaktusy vzájemně sprášit a zda se objeví semena, zda se podaří tato semena vypěstovat. Návštěva, to je příchod jiných kaktusářů nebo cesta za nimi. Porozumění i rivalita, hecování, humor, to je setkání s kaktusářskými kolegy. Roční období – životní cyklus – to je životní cyklus kaktusů.
Kam moje paměť sahá, vždy a všude vidím kolem svého otce kaktusy, vidím ho s kaktusem. Vidím ho s pinzetou pikýrovat, vidím ho očima hladit všechny ty trny, vidím ho s titěrnými semínky, jak se zatajeným dechem, omývá jejich půlmilimetrový povrch a něžně je klade do lůžka substrátu s nadějí, že vzejdou. Vidím ho po příjezdu domů pospíchat za jeho kaktusy, je nutné je zkontrolovat. Vidím jeho sbírku, jeho vědomosti, jeho dovednosti, výsledky jeho práce a jsem na něj hrdá, obdivuji ho. Kaktus je pro mě něco dokonalého, mistrného, tvar, podoba, vůně – kaktusy ke mně mluví, ale já jim nerozumím. Všechny mi zemřou. Ale můj otec je slyší a rozumí jim. Žije s nimi tak samozřejmě… Je králem ve svém království. Hlavním kurátorem i majitelem nádherného muzea, kde každý, kdo vstoupí, je okouzlen.
Ale zatímco sbírky a muzea mohou přetrvat generace, lidský život je omezený. A zatímco na začátku je pouze radost a vzrušení z každého nového kusu, z každého nově dobytého území, radost z rozšiřující se a téměř (ale přitom nikdy) zkompletované sbírky, časem se vkrádá do té radosti i něco dalšího. Vlezlá a protivná otázka, co bude potom. Co až král odejde. Až muzeum ztratí svého kurátora. Šedesát let života – sto metrů čtverečních kaktusů. Zodpovědnost.
Jeden čas jsem měla dojem, že po mně a po bratrovi otec pokukuje a zkouší, jestli se „chytneme“, jestli se „připojíme“. Zatímco můj bratr se naučil některé latinské názvy a dál se nedostal, já občas tátovi něco přesadím, ale dál jsem se také nedostala. Je ve mně nezměrná úcta a obdiv k bytosti zvané kaktus, ale zůstává pro mě záhadou. Nechápu, jak zalévat, do čeho sázet, čím stříkat proti škůdcům, nevím, kdy větrat, kdy přestat topit, nevím, který musí zůstat ve skleníku a který může zůstat přes léto venku. Nepoznám vzácný kaktus, od běžně dostupného. Všechny jsou tak krásné a všechny bych si nejraději odnesla na svůj parapet, ale je mi jasné, že bych je tím odsoudila k smrti. Z výše uvedeného je vám čtenáři jistě zjevné, že to s námi otec brzy vzdal a už se na nás dnes nedívá tím, tázavým způsobem. Už je ho spíše častěji a častěji slyšet, jak si povzdechne: „Já vám to budu muset nějak popsat, abyste to pak nevyházeli na kompost, až tu nebudu!“
Tak tady jsme. Ale pak se cosi přihodilo. Kaktusářovy děti, přivedly na svět své vlastní děti. A ty se teď nadšeně batolí skleníkem plným kaktusů, nerozvážně pobíhají mezi ostny, vzájemně se předhánějí, kdo se píchne o větší trn, aniž by dal najevo bolest. Berou nadšeně do ruky jeden květník za druhým, nadšeně vzdychají nad nekonečnou škálou barev, velikostí a tvarů květů. Jejich první slabiky bývají „kak“ a děda, to je prostě „kaktusovej děda“. „Chci do skleníku, dědo, dej mi kaktus dědo…“ A najednou ty jeho oči zase září, jako by se opět ptaly, jestli se ti mladí „nechytí“, jestli se „připojí“. A už se dívám i já, slyším svého syna, jak trvá na tričku s kaktusem, jak se dožaduje, aby mohl za dědou do skleníku… A říkám si „chyť se, připoj se“.
Šedesát let života, sto metrů čtverečních kaktusů. Všechno nejlepší tati, buď tu s námi ještě spoustu let, uč nás i naše děti. Buduj svou sbírku, pořád jsi ještě na začátku…
S láskou Tereza Petřek Todorová