Autor: Rudolf Slaba
Kaktusářsky zajímavých regionů je v Argentině mnoho. K těm nejpůsobivějším bezesporu patří údolí Quebrada de Humahuaca a jeho okolí. Oblast se nachází v nejzazším cípu severozápadní Argentiny. Hlavní část údolí se rozkládá od severu k jihu na ose asi 150 km, mezi městy Humahuaca a San Salvador de Jujuy. Severním směrem pak údolí vystupuje na argentinské Altiplano, po kterém lze pokračovat dalších 100 km až k argentinsko-bolivijské hranici.
Údolí bylo v dávné minulosti vyhloubeno řekou nazvanou podle svojí mohutnosti, i provincie, v které se nachází, Río Grande de Jujuy. Vzniká soutokem menších říček jižně od města Humahuaca v nadmořské výšce téměř 3000 m. Odtud klesá údolím až k hlavnímu městu provincie San Salvador de Jujuy, nacházejícím se v nadmořské výšce 1260 m n. m. V době dešťů (leden–březen), případně krátkodobě po přívalových deštích, se jedná o mohutný tok, který můžeme překonat jen na několika málo místech, kde byly zbudovány mosty. Průzkum údolí lze v tu dobu proto provádět převážně jen na pravém břehu řeky, kudy vede silnice, nebo na levé straně v bezprostřední blízkosti mostů. V době suchých period řekou protéká pouze malé množství vody, takže ji lze snadno přebrodit a věnovat se průzkumu kaktusové vegetace i na jejím levém břehu.
Od prehistorických dob až dodnes je údolí přirozenou spojnicí mezi vysokohorskou oblastí And (Altiplanem) a nížinnými oblastmi. Celé údolí je protkáno sítí cest starých tisíce roků, z nichž mnohé se stále užívají. Od 9000 let př. n. l. kočovali lovci a sběrači kolem řeky od jedné jeskyně ke druhé. Nejdůležitější cesty ale křižovaly údolí také napříč od východu k západu a spojovaly nížiny Chaca na východě a pobřeží Tichého oceánu na západě.
Asi 1000 let př. n. l. se zde začali lidé usazovat natrvalo. Ještě později procházely údolím obchodní karavany lam. Před příchodem prvních Inků a později Španělů vznikla v oblasti hustě osídlená a opevněná sídliště, takzvaná pucarás. Nejlépe zachované je Pucará de Tilcara. V 15. století sem Inkové přinesli řemesla, stavěli nová sídliště i těžili zlato a stříbro. Také vybudovali hlavní komunikaci, zpevněný val opatřený dokonce nocležišti. Tak se Quebrada de Humahuaca stala jednou z nejdůležitějších obchodních tras i součástí Camino del Inca, 5000 km dlouhé cesty Inků vedoucí přes celý americký subkontinent z Kolumbie do Ohňové země.
V druhé polovině 16. století sem pronikli Španělé z náhorních rovin Altiplana, zpočátku však narazili na urputný odpor Inků. V té době se zde výrazně rozšířilo i používání koní a mul jako dopravních prostředků. Během 19. století, v průběhu bojů o nezávislost, se Quebrada de Humahuaca stala jednou z nejvýznamnějších tras umožňující vojenské přesuny, ale i dějištěm četných krvavých bojů. Byly zde zřízeny pevnosti, mnoho obyvatel však z oblasti uteklo. Po válkách za nezávislost začaly znovu putovat údolím karavany mul podél Río Grande, tentokráte se zbožím pocházejícím z Evropy i s ledkem z vysokých And a stříbrem z Potosí. V současné době vede dnem údolí asfaltová silnice propojující Argentinu s Bolívií a umožňující jak čilý obchodní ruch mezi oběma zeměmi, tak i turistické využití oblasti. Stráně údolí, vrcholky hor i četná postranní údolí a údolíčka jsou však stále ještě nedotčená civilizací a po botanické stránce z větší části neprozkoumaná.