Obsah čísla:
Dva blízce příbuzné taxony – Pyrrhocactus bulbocalyx (Werd.) Backeb. a Pyrrhocactus megliolii Rausch ● Rudolf Slaba | 39
Echeveria purpusiorum A. Berger na stanovišti aneb Ve stop.ch bratrů Purpusových
● Jaroslav Bohata | 47
Rebutia fabrisii Rausch ● Lubomír Berka | 51
Echinocereus enneacanthus var. carnosus aneb Obyčejný kaktus a neobyčejné taxonomické zmatky ● Jan Hadrava | 56
Návštěva na farmě Pedregulho (západ Rio Grande do Sul) ● Stanislav Stuchlík | 60
(Ne)obyčejný Trichocereus candicans (Gillies ex Salm-Dyck) Britton & Rose aneb Když příroda čaruje ● Jiří Musil | 65
Když vykvete xFerobergia ● Libor Kunte | 70
Časopis Kaktusy – šedesátiletý ● Lubomír Berka | P/17
Pozdravy z Plzně aneb Jak funguje náš klub ● Jiří Musil | P/19
Jak pěstovat kaktusy, souhrn mých životních zkušeností 2 ● Quido Kuchařík | P/21
Záverečná – 33 rokov Cactaceae etc. (1991–2023) ● Igor Dráb | P/25
Životní jubileum oslavuje... Gratulujeme!
Jaroslav Hořejš – 85 let ● Spolek pěstitelů kaktusů a sukulentů Tábor | P/27
Recenze
Astrophytum Hybriden und Kultivaren – Astrophytum hybridy a kultivary,
Roman Pavlica za podpory Sumihiro Saeki, Japonsko ● Libor Kunte | P/27
Senecio cephalophorus (Compton) H. Jacobsen (1956) ● Jan Gratias | P/28
Nejsou již mezi námi... Čest jejich památce!
Zemřel Josef Králík ● Jiří Grund | P/29
Nabídka kaktusářských akcí | P/29
V článku jsou diskutované rostliny uváděny v starším, avšak přehledněji a srozumitelněji pojatém rodu Pyrrhocactus Berger – 1929, Backeb. – 1938, zahrnující pouze argentinské druhy se zvonkovitým tvarem květů. Autor popisuje jak jejich hlavní znaky, tak oblast rozšíření, půdní a klimatické poměry i jejich doprovodnou kaktusovou vegetaci. Nesouhlasí se jménem P. umadeavé var. marayensis, pod kterým ho v r. 1963 popsal C. Backeberg, ani příliš se jménem P. megliolii, pod kterým byl v r. 1975 popsán W. Rauschem. V žádném případě se však neztotožňuje s jeho úplným zamítnutím F. Kattermannem v r. 1994 a jeho odkázáním do oblasti synonym k Eriosyce (Pyrrhocactus) bulbocalyx. Zavádí však novou kombinaci, v níž rostlinu řadí jako Pyrrhocactus bulbocalyx subsp. marayense (Backeb.) Slaba. Navržení této kombinace i zdůvodňuje. Zároveň ale i podotýká, že kaktusáři, kteří prosazují označování druhů v užším pojetí, mohou klidně i nadále používat název Pyrrhocactus (Eriosyce) megliolii Rausch. Závěr článku je pak stručně věnován pěstování.
Autor připomíná, že i pravověrný kaktusář se může nechat v přírodě okouzlit krásou jiných sukulentů než jen kaktusů a dokumentuje to na příkladu Echeveria purpusiorum, kterou pozoroval v přírodě ve státu Puebla. V úvodu krátce seznamuje s historií nálezu a popisu. Dále se už věnuje těmto pohledným rostlinám na nalezišti a popisuje, jak rostliny zapadají do celkového kontextu stanoviště a přidává i druhy rostoucí spolu s touto echeverií. V závěru pak upozorňuje na konvergenci s některými druhy Haworthia z jižní Afriky. Nakonec přidává i některá doporučení pro pěstování v kultuře.
Po stopách jedné z rostlin ve sbírce se vydává autor tohoto příspěvku. Historie je vcelku jednoduchá – nalezena 1974, popsána 1977. Rostliny obývají prostor v argentinské provincii Jujuy, zhruba mezi městy Valle Grande, Valle Colorado a Santa Ana, v zhruba 1400 až 3400 m n. m. Původní rostliny ze sběrů WR 688 s červenými květy byly popsány jako typový druh. Sběry WR 687 se žlutými květy pak jako var. aureiflora. Během let se objevily i rostliny pod sběrovými čísly MN 126 a MN 135 známá jako var. nana. Poslední době i sběry RW 391 s bílými a růžovými květy a RW 389 a RW 392 s květy oranžovými. V závěru pak uvádí, že jde v kultuře o bezproblémovou rostlinu, která se v nárocích neliší od ostatních rebutií.
Autor se jen okrajově zmiňuje o E. enneacanthus var. enneacanthus a o rozlišovacích znacích s var. carnosus. Uvádí přehled rozšíření obou variet, jejichž lokality se prolínají a v Texasu je možné pozorovat obě na jednom stanovišti. To odporuje oprávněnosti nejnovějšího zařazení taxonu carnosus na úroveň poddruhu, které neuznává ani IPNI. Dále se snaží osvětlit zamotanou taxonomickou historii E. enneacanthus var. carnosus a vysvětluje důvod synonymizace jmen brevispinus a intermedius. V neposlední řadě upozorňuje také na synonymizaci jmen E. dubius k E. enneacanthus var. enneacanthus a Cereus blanckii k E. enneacanthus var. carnosus. Závěrem popisuje částečnou mrazuvzdornost rostlin, přechodně i pod minus 5°C, respektive minus 12°C pro rostliny z lokalit v Texasu.
Cestou na farmu Pederegulho (stát Rio Grande do Sul, Brazílie) autor s dalšími kaktusáři navštívil místo, na kterém měl růst Notocactus gutierezii. Informace byla mylná, na místě rostla jen Frailea pumila. Na farmu Pedregulho se výprava dostala v pozdních odpoledních hodinách, ale ještě kvetly mnohé rostliny Notocactus mammulosus. Kvetl také N. ottonis, i když květy se už zavíraly. Rostly tam také další kaktusy – Wigginsia spec., Frailea pumila, Opuntia elata a cereusy. Na opunciích byly veliké červené plody.
O tom, že při cestování za kaktusy je třeba mít pevný plán kdy kde výprava má být, aby se stihlo navštívit a vidět co nejvíce zajímavých rostlin. Jenže…, když začne čarovat příroda, plány berou rychle za své, o čemž se přesvědčil i autor článku, když se s výpravou chystali navštívit naleziště Lobivia famatimensis. Ale příroda jim do cesty nastražila kvetoucí Trichocereus candicans, nebo spíše nepřeberné množství jeho hybridů s nepopsatelnou škálou barev.Fotografie doprovázející článek jsou jen malou ukázkou toho, čeho je příroda schopná při „tvorbě“ nových barev. Lobivia tedy musela počkat, až se do Sierra Famatina vydají někdy příště.
Autor uvádí skutečnost, že dvě rostliny xFerobergia vykvetly shodně po 23 letech a obě mají sterilní květy bez pylu. Žlutotrnný exemplář je původně křížencem Ferocactus acanthodes a Leuchtenbergia principis, který byl následně zkřížen s Echinocactus grusonii. U červenotrnného exempláře nezná autor příspěvku rodiče vůbec.
a na konec
