Setkání s Islaya grandiflorens u Atico v Peru
Zlatko Janeba
Další vyprávění o putování s Paulem Hoxey po Peru tentokrát autor věnuje populaci Islaya grandiflorens Rauh & Backeb jihovýchodně od Atico. Hned v úvodu konstatuje, že mu moc nesedí zařazení do velkorodu Eriosyce a islaye považuje za dobře vymezenou skupinu rostlin. Populace blízko Atico byla popsána hned dvakrát (?), a to v r. 1957 jako I. grandiflorens a podruhé Ritterem jako I. maritima (přímořská) v r. 1981, epiteton byl zvolen podle výskytu téměř „na pláži“. Dále popisuje historii popisu druhu, která nebyla jednoduchá a ze stejné lokality byly posány i var. tenuispina (Rauh) a spinosior (Backeb.), které jsou dnes považovány za nadbytečné. Dalším, kdo se historie druhu promlouval, byl i Karel Kníže s 11 sběrovými položkami a neplatnými jmény. Doprovodná sukulentní vegetace je na navštívené lokalitě tvořena plazivými haageocereusy (pravděpodobně Haageocereus australis a H. litoralis), Neoraimondia arequipensis, a dále od pobřeží se začínají vyskytovat drobné hlavičky či trsy hlaviček Pygmaeocereus (Haageocereus) bylesianus. Velmi hojné jsou Calandrinia sp. se žlutými kvítky nebo růžovokvětá Portulaca sp. V závěru pak autor rozebírá popisy semen, podle nichž by navštívená popuace měla být skutečně I. grandiflorens (matně černá testa). Otázkou zůstává, zda zde skutečně rostou i islaye s černou, lesklou, velmi jemně ploše hrbolkovitou testou (I. maritima)?
Melocactus guitartii León na třech přírodních stanovištích
Libor Kunte
O kubánských melokaktusech autor podrobně referoval na stránkách Speciálu v roce 2013. Melocactus guitartii je v našich sbírkách asi nejvíce rozšířený díky svému bezproblémovému pěstování. Proto autor popisuje podrobněji i fakta o jeho výskytu v přírodě. Dále pak popisuje tři navštívené lokality (Manaquitas, Dagamal a La Rana) a komentuje výskyt druhu na nich. Druh vždy roste pouze na velmi malých plochách vymezených holou vulkanickou horninou vystupující z rovinatého okolí. Na poslední lokalitě pak nalézá rostliny v nejhorší kondici a jak se zdá, je jen otázkou času, kdy hospodářská zvířata rostliny úplně vytlačí. I přes negativa na poslední lokalitě má druh na Kubě velké šance na přežití díky svému rozšíření pouze na neúrodných vulkanických horninách.
Loxanthocereus hystrix Rauh & Backeberg 1957
Mario Snopka
Autor představuje další druh peruánského rodu Loxanthocereus, jak jej pozoroval v přírodě. Druh je ve sbírkach velmi vzácný, ani v přírodě není jednoduché jej objevit. Od r. 2011 je veden jako ohrožený druh. Autor pozoroval tento druh nedaleko města Huallhua, na pozmezí provincií Ica a Ayacucho, ve výšce 2088 m n.m. (přibližne 50 km od Nazca). Obecně se L. hystrix vyskytuje ve výškách 2000–3300 m n. m., dorůstá do délky 80–150 cm, odnožuje od paty rostliny, výhony jsou silné 6–10 cm. Druh je známý i pod množstvím synonym. Společně se na pozorované lokalitě vyskytovali Browningia candelaris, Neoraimondia arequipensis, Weberbauerocereus rauhii, Cumulopuntia sphaerica a Armatocereus procerus dále různé cibuloviny, které právě nádherně kvetly.
Aztekium ritteri Bödeker
Jaroslav Vích
Autor po krátkém všeobecném úvodu o historii nálezu a popisu druhu (jméno bylo odvozeno ze zvláštní, jakoby historické podobnosti se skulpturálními pozůstatky aztécké kultury) čtenáře zavádí na jednu lokalitu v blízkosti městečka Rayones, Sierra Madre Oriental ve státu Nuevo León. Popisuje jak a kde se rostliny vyskytují a uvádí, že není úplně lehké pořízení fotografií rostlin na kolmých drolících se stěnách. V době jeho návštěvy na lokalitě byla tato populace ještě nezasažena komerčním ani jiným tlakem. V závěru uvádí, že dnes již má rod Aztekium další popsané druhy, a to v roce 1991 objevené Aztekium hintonii Glass &.Fitz a Aztekium valdezii Velazco, Alvarado & Arias, nalezené v roce 2013.
Cerro Portón, stanoviště typu Notocactus werdermannianus Herter
Stanislav Stuchlík
Stanoviště typu Notocactus werdermannianus je kopec Cerro Portón, nacházející se jižně od města Tacuarembó (Uruguay). Je to kopec zdaleka viditelný, protože je v rovné krajině. Jeho vrch je plochý. Hledané rostliny N. werdermannianus byly nalezeny na skalním srázu až při sestupu z kopce. Bylo nalezeno asi patnáct rostlin, z dalších druhů kaktusů byly nalezeny dva druhy wigginsií (W. corynodes, W. courantii), N. ottonis a Opuntia sp. První rostliny N. werdermannianus sbíral K. Walther v roce 1921, popis uskutečnil W. G. Herter v roce 1942 na základě herbárního materiálu a obrázků z díla C. Ostena „Notas sobre Cactaceas“.
Situace Ferocactus haematacanthus v přírodě
Jiří Horal a Pavel Tůma
Autoři předkládají pozorování F. haematacanthus (Monv. ex Salm-Dyck) Bravo ex Backeb. & F. M. Knuth na přírodních stanovištích učiněná během šesti let, dále uvádějí krátký historický přehled, výskyt a rozšíření v přírodě (nesouvislý endemický výskyt jen ve státech Puebla a Veracruz v nadmořských výškách 1800 až 2400 m v asi 10 subpopulacích) příslušníka rodu Ferocactus, který není v kultuře příliš rozšířený. Na jedné z lokalit u Canada Morelos jsou rostliny poškozovány pravidelně se opakujícími požáry okolní travnaté vegetace. V závěru pak představují doprovodnou sukulentní vegetaci a pro pěstování v kultuře, které nečiní problémy, doporučují použití vápenatého, minerálního a dobře propustného substrátu.
Rod Frithia N. E. Br.
Ivana a Jiří Jandovi
Autoři se v článku věnují praktickému pěstování miniatur rodu Frithia, které si i v kultuře zachovávají některé zvyklosti z jihoafrické přírody, kde jejich populace pozvolna slábnou a některé i zcela zanikají v důsledku těžby uhlí. Fritie si pěstitelé po celém světě oblíbili především kvůli nádherným květům, pod jejichž záplavou během českého léta rostliny samotné často na mnoho dnů zcela mizí. Prostor je věnován i zajímavým barevným odchylkám květů, přičemž rostliny si zachovávají tradiční habitus Frithia pulchra.
Na stanovišti typu Gymnocalycium schroederianum Osten subsp. paucicostatum R. Kiesling
Stanislav Stuchlík
G. schroederianum subsp. paucicostatum bylo popsáno v roce 1987 Kieslingem v americkém časopisu Cactus & Succulent Journal společně se subsp. bayense, v roce 2002 bylo popsáno G. schroederianum subsp. boessii. Areál rozšíření subsp. paucicostatum je v Argentině v prov. Corrientes. Stanoviště typu je u řeky Río Mocoretá poblíž města Curuzú Cuatiá. Autor navštívil toto stanoviště v době, kdy rostliny začaly rozkvétat. Velká část rostlin měla větší počet žeber i areol oproti popisu. Podle názoru autora je třeba proto brát subsp. paucicostatum jako synonymum variabilního G. schroederianum subsp. schroederianum.
Cynanchum marnierianum Rauh
Radek Čech
Autor představuje rostlinu z čeledi Asclepiadaceae (klejichovité), endemitní Cynanchum marnierianum Rauh. Jeho domovinou je suchý jihozápad Madagaskaru, zejména pohoří Isalo, kde roste na pískovcových skalách ve stínu keřů i na plném slunci. Rostlinu představuje krátkým popisem a uvádí i další příslušníky tohoto rodu. Dále upozorňuje na zajímavé květy, zabývá se způsobem růstu v kultuře, rostliny doporučuje do závěsných nádob, a uvádí některá doporučení pro úspěšné pěstování.