Obsah
Pediocactus despainii S. L. Welsh & Goodrich a Pediocactus winkleri K. D. Heil na nalezištích a jejich nové taxonomické hodnocení ● Zlatko Janeba | 39
Echinocereusy série Penicullispini ● Jan Hadrava | 44
Copiapoa gigantea Backeb., druh mnoha jmen i kombinací ● Rudolf Slaba | 51
Aloe richardsiae ● Roman Štarha | 58
Ohrožení Discocactus ferricola Buining et Brederoo na dvou nalezištích ● Libor Kunte | 61
Melocactus mazelianus Říha 1981 ● Tamás Istenes | 68
Nejsou již mezi námi... Čest jejich památce!
Miloslav Zubr (19. 12. 1931–28. 1. 2023) ● Jan Gratias | P/17
Jaroslav Dolejšek – in memoriam ● SPKS Tábor | P/17
In memoriam – Petr Říha (*1948 –†2023) ● Jan Gratias | P/17
Biologická ochrana kaktusů proti houbám rodu Fusarium – současné možnosti a přípravky ● Pavel Peregrin | P/18
Recenze
Die Gattung Coryphantha – Rod Coryphantha ● Libor Kunte | P/20
PR Inzerce | P/20
František Kovařík – neznámá kapitola historie kaktusářství v ČR ● Vladimír Kovařík | P/21
Čestní členové Spolku pěstitelů kaktusů a sukulentů v Praze ● Lubomír Berka | P/26
Recenze
Fraileen Kakteenzwerge aus Südamerika ● Lubomír Berka | P/27
Jubilanti a čestní předsedovíé Astrophytum Brno – Ing. Josef Odehnal a Ing. Stanislav Stuchlík ● Radek Čech | P/28
Nejsou již mezi námi... Čest jejich památce!
Jiří Zázvorka 11. 2. 1947–10. 2. 2023 ● Vladislav Šedivý | P/29
Jörg Piltz – in memoriam ● Lumír Král | P/29
Nové tendence v šikaně pěstitelů a chovatelů ● Jaroslav Vích | P/30
Nabídka kaktusářských akcí | P/31
Inzerce | P/34
Došlo po uzávěrce
Setkání kaktusářů v Ustroni 2023 ● Lumír Král | P/36
Autor popisuje historii objevů a předchozí taxonomickou klasifikaci těchto drobných pediokaktusů. Na základě geografického rozšíření a dříve publikované fylogenetické analýzy rodu Pediocactus bylo navrženo konspecifické uspořádání, jež uznává druh Pediocactus winkleri se dvěma poddruhy, subsp. winkleri a subsp. despainii. Jsou představeny rostliny obou taxonů z různých populací, společně s poznámkami k jejich pěstování.
Článek představuje Echinocereus russanthus včetně jeho poddruhů a blízce příbuzného E. blumii. Zmiňuje jejich krátkou botanickou historii, morfologické odlišnosti, disjunktní výskyt v horách jihozápadního Texasu a v Chihuahua. Také upozorňuje na podmínky pro kultivaci rostlin a jejich větší či menší odolnost vůči zimním poklesům teplot pod bod mrazu.
Autor se v článku zabývá podrobně C. gigantea, kterou považuje za samostatný druh, již méně pravděpodobně za poddruh C. cinerea. Od ní se liší rozvolněným nahloučením stonků, zeleně šedobílou barvou pokožky, vyšším počtem delších, tenčích, paprsčitě odstávajících trnů, žlutě oranžovou barvou areolové plsti i většími květy. Pro samostatnost druhu mluví prolínání některých lokalit C. cinerea a C. gigantea, téměř bez vzniku hybridních jedinců. Při vzájemném blízkém příbuzenském sepětí by musely během fylogenetického vývoje již dávno splynout a spojit se v jeden taxon. Převedení druhů C. haseltoniana, C. eremophila a C. tenebrosa za variety C. gigantea či C. cinerea nepovažuje autor za opodstatněné a chápe je jen jako pouhopouhá synonyma C. gigantea.
Autor představuje ve sbírkách téměř nezámou trávovitou aloe původem z Tanzanie. V úvodu kráce seznamuje s historií jejího nálezu a popisu. V další části se pak věnuje pozorováním v přírodě, popisuje její životní rytmus. Konstatuje také tlak na rostliny, kdy je stále více míst, kde rostliny rostou, využíváno k zemědělským účelům. V závěru předkládá i zkušenosti z kultury, z kterých vyplývá, že jde o náročné rostliny, zachovávající si životní rytmus z přírody.
Autor popisuje návštěvu dvou lokalit Discocactus ferricola v Brazílii a v sousední Bolívii (u brazilského města Corumbá, ležícího v těsné blízkosti bolivijské hranice na břehu řeky Paraguay, a na bolivijské straně nedaleko osady El Mutún na úpatí stejnojmenného kopce Cerro Mutún), kde v obou případech rostliny osídlují téměř sterilní výchozy hnědorezavé železitohořečnaté horniny (rudy). Skupinky rostlin zde vyhledávají mělké kapsy vyplněné humusem. Kromě diskokaktusů lze vidět i broméliovité Dyckia excelsa. Průběh počasí na brazilském nalezišti je přehledně prezentovám ve třech grafech. V závěru pak autor polemizuje o současných nedokonalých mechanismech ochrany přírody, protože právě tento druh diskokaktusu je enormě ohrožen právě díky svému výskytu na železité rudě, jejíž těžba na sebe nenechá dlouho čekat. Paradoxně jsou kriminalizováni ti, kteří se pěstováním snaží rostliny zachránit, ale velké korporace mohou drancovat ve velkém.
Článek je připomenutím ve sbírkách málo známého melokaktusu z povodí řeky Orinoko ve Venezuele. Přitom je to rostlina (až na svůj původ) veskrze „česká“. V roce 1979 ji objevil Bohumil Mazel, který byl členem výzkumné expedice Orchidea V, a v roce 1981 ji pak popsal v 9. čísle časopisu KuaS Jan Říha. Dále autor uvádí zkušenosti s pěstováním v kultuře a konstatuje, že má nároky zhruba stejné jako ostatní teplomilné rostliny. Nedostatek semen a rostlin připisuje situaci ve Venezuele, která je již desetiletí zmítána hospodářskou krizí. Článek doprovázejí fotografie z přírody, jejichž autorem je E. Ramírez.
a na úplný závěr
