Úvodník ● Lubomír Berka | 3
Setkání s Mammillaria grahamii ● Jan Hadrava | 4
Solární skleník v praxi ● Jiří Musil | 11
Hildewintera aureispina (Ritt.) Ritt. v domovině i kultuře ● Rudolf Slaba | 15
Wigginsia tetracantha ze Sierra Grande, provincie Río Negro, Argentina
– nejjižnější stanoviště druhu ● Jaroslav Vích | 22
Lobivia euanthema – příběh rostliny s nasprávným jménem ● Rolf Weber | 29
Rhipsalidopsis – poslové jara ● Lubomír Berka | 32
Jak jsem poznal Jana Glosera ● Petr Zeidler | P/1
Česká Třebová – setkání Notosekce 2022 ● Tomáš Lachký | P/3
Škůdci kaktusů – ochrana a prevence IV ● Pavel Peregrin | P/4
Nezničitelná sukulentní bromélie Billbergia nutans H. Wendl. ex Regel (1869) ● Jan Gratias | P/6
Nejsou již mezi námi... Čest jejich památce!
Walter Rausch * 15. 11. 1928 † 22. 11. 2022 ● Stanislav Stuchlík | P/7
Ing. Zdeněk Červinka (19. 8. 1947–18. 12. 2022) ● Jan Gratias | P/7
MVDr. Josef Tománek, CSc. *1. 1. 1928 †10. 12. 2022 ● Stanislav Stuchlík | P/8
Ing. Stanislav Devera – in memoriam ● Táborští kaktusáři | P/8
Výzva pro distributory časopisu ve spolcích ● Redakce | P/8
Index 2022 ● Zdeněk Jiruše | P/I–VII
Zpráva o činnosti Archivu SČSPKS za rok 2022 ● Jiří Vochozka | P/10
Sborník ke 100 letům nepřetržité činnosti Spolku pěstitelů kaktusů a sukulentů
v Praze 1922–2022 ● Lubomír Berka | P/11
Skochovice 2022 ● Radek Čech | P/12
Upozornění pro spolky – aktivní členy SČSPKS, z. s. ● Jaroslav Vích | P/15
Na fotografiích z přírody představuje autor několik populací velmi variabilní Mammillaria grahamii, zejména na lokalitách v Arizoně. Popisuje především ekologii jejich prostředí a doprovodné kaktusy. V závěru přidává zkušenosti s pěstováním i s částečnou mrazuvzdorností pěstovaných rostlin.
Autor na základě svých zkušeností doporučuje pro stavbu nového kaktusového skleníku využít konstrukci tzv. solárního skleníku. Předkládá teorii v konfrontaci s praxí a vše je přehledně znázorněno na doprovodných obrázcích – konstrukce, větrání, stínění. V závěru pak srovnává fyzikálně technické vlastnosti tří možných krytin – jím použitý Plexiglas jednokomůrkový, PC jednokomůrkový a PC vícekomůrkový. Ze srovnání vychází nejlépe krytina Plexiglas, ale je to bohužel na úkor vyšší pořizovací ceny.
V úvodní části autor popisuje, jak postupně docházelo k přejmenovávání a novým kombinacím této rostliny. Nakonec se však přidržuje Ritterova jména z roku 1966, pod kterým je všeobecně známa a rozšiřována. V další části rostlinu charakterizuje, např. upozorňuje na variabilitu barvy jejích květů. Následující část je věnována jejímu výskytu v domovině. Zde roste na kolmých pískovcových skalách především v trsech červenokvěté Tillandsia edithae. V nich se daří semenům H. aureispina dobře uchytit a semenáčkům v prvních letech života přežít, díky přistínění i udržení vlhkosti. Dále se autor zmiňuje i o doprovodné vegetaci, včetně té kaktusové, v okolí skalních stěn na kterých H. aureispina roste. Závěr článku je pak věnován jejímu pěstování. I když pochází z teplé a vlhké oblasti, je poměrně otužilá a lze s ní zacházet jako s většinou běžných kaktusových druhů. Dokonce jí vyhovuje volná letní kultura v zahradě.
Autor popisuje, proč se vydal najít nejjižněji položené stanoviště druhu rodu Wigginsia. Byla to Wigginsia tetracantha v oblasti Sierra Grande v provincii Río Negro (Argentina). Rostliny zde našel na dvou stanovištích (JV 600, JV 601). Poněvadž jméno „tetracantha“, bylo dlouhodobě ignorováno a rostliny se vyskytovaly s druhovými jmény „tephracantha“ nebo „sessiliflora“, autor, na základě historických originálních popisů a článků, stručně popisuje taxonomicko-nomenklatorní uspořádání těchto jmen. Podle jeho názoru není možno vůbec identifikovat a typifikovat jméno W. tephracantha. Jméno W. sessiliflora je synonymní k W. sellowii. W. tetracantha je jediné korektní jméno, které má odpovídající taxonomicko-nomenklatorní odůvodnění. R. Deubelbeiss v časopisu INTERNOTO 2/2020: 42–46 uvedl, že wigginsie nalezl, bez označení jména lokality, severně od Puerto Madryn. Podle fotografií, které R. Deubelbeiss ukázal, je neoznačená lokalita totožná s lokalitou JV 600 – Sierra Grande.
Údaj, který uvádí Backeberg pro první popis Lobivia euanthema (Blätter für Kakteenforschung 1934/2) není správný. Platný prvopopis se nachází až v knize Kaktus ABC, vydané v roce 1936. Stejný druh však popsal již v roce 1935 Werdermann jako Rebutia oculata. Backebergovo jméno je tedy synonymem.
Hned v úvodu autor konstatuje, že o velikonočních kaktusech (rod Rhipsalidopsis) se toho v naší literatuře dočtete minimum, pro řadu kaktusářů jsou epifyty okrajovou záležitostí, která je spíše vhodná pro zahradníky, a rozhodně není daleko od pravdy. O něco lépe na tom jsou vánoční kaktusy (rod Schlumbergera), které jsou díky svému kvetení okolo Vánoc přece jen známější. Dále se autor věnuje historii pěstování a šlechtění těchto (jak titulek napovídá) s příchodem jara kvetoucích rostlin. Konstatuje, že ani ve šlechtění nejsou tyto rostliny příliš používané, a proto je jejich sortiment dost omezený. Obecně je považuje za obtížnější a náročnější než vánoční kaktusy. A možná tady pramení jejich menší zastoupení ať už v kaktusových sbírkách, nebo i mezi laiky na oknech. V závěru se pak věnuje pěstování v kultuře a popisuje své poznatky s pěstováním těchto rostlin.
... a na závěr
