Rod Plumeria v kostce ● Libor Kunte | 111
Zajímavé formy Echinocactus horizonthalonius Lem. (IV.) ● Jan Hadrava | 117
Copiapoa dealbata Ritt., C. carrizalensis Ritt., jedna a táž rostlina? ● Rudolf Slaba | 121
Botanická zahrada Berlín-Dahlem, oáza klidu ve velkoměstě ● Stanislav Stuchlík | 128
Cereus hildmannianus (K. Schum.) a jeho poddruh uruguayensis (Kiesling) N. P. Taylor ● Jaroslav Vích | 133
Třífázové roubování aneb Rod Eriosyce od výsevu po kvetení ● Petr Česal | 138
Spolek pěstitelů kaktusů a sukulentů Praha slaví 100 let nepřetržité činnosti 1922–2022 ● Lubomír Berka | P/49
100 let nepřetržité činnosti Spolku pěstitelů kaktusů a sukulentů Praha ● Daniel Haisel | P/52
Škůdci kaktusů – ochrana a prevence III ● Pavel Peregrin | P/55
Nejsou již mezi námi... Čest jejich památce!
Zemřel Jiří R. Haager – „otec české tropické botaniky“● Libor Kunte | P/58
In memoriam – Pavel Karkoška * 27. 7. 1951 – ✝ 15. 9. 2022 ● Orlovští kaktusáři | P/58
Jan Říha – kaktusářská legenda in memoriam (* 18. 9. 1947 – ✝ 26. 9. 2022) ● Libor Kunte | P/58
In memoriam – Reiner Chalupský (4. 9. 1944–10. 10. 2022) ● Jan Gratias | P/59
Psalo se před 50 lety...
Kaktusy v nádobách bez odtokových otvorů ● Miloš Markvart | P/60
Výzva pro distributory časopisu ve spolcích ● Redakce | P/60
Jiří Štembera – Zlatý Alberto pro rok 2022 ● Jan Gratias | P/I–IV
Zpráva o schůzi výboru SČSPKS ● Radek Čech | P/61
Seznam aktivních a sympatizujících členů SČSPKS, z. s. (rok 2022) ● Jana Čechová, Jaroslav Vích | P/62
Recenze
Monografie o rodu Pterocactus v českém překladu ● Vít Zavadil | P/68
Jak název sám napovídá, autor na poměrně malém prostoru představuje tento rod exotických rostlin, jejichž obliba při zahradnickém využití je na vzestupu. Po krátké charakteristice rodu Plumeria představuje oblasti, v nichž plumerie rostou v přírodě. V další kapitole pak předkládá základní přehled o vývoji pěstování plumerií v kulturách. Upozorňuje, že základním druhem, který sloužil ke křížení a následnému výběru kultivarů, byla Plumeria rubra. Dále se dotýká i pěstování v našich klimatických podmínkách, které je poněkud omezené vzhledem k vyšším nárokům rostlin na teplotu. Neopomněl ani upozornit, že plumerie jsou poměrně jedovaté. Pozor tedy na potřísnění pokožky latexem nebo jeho zanesení na sliznice či do očí. V další kapitole se zaobírá rozmnožováním plumerií jak v profesionálních podmínkách (převážně vegetativně), tak i v podmínkách amatérů (i generativně) a připomíná i technologii „in vitro“. V závěru článku se pak dotýká i použití plumerií v teplých oblastech jako okrasných dřevin v městské zeleni, v parcích apod. A jako poznámku na závěr připomíná, že z plumérií byla izolována celá řada zajímavých látek, jejichž účinky jsou předmětem zájmu. V přehledné tabulce pak uvádí seznam dvaceti akceptovatelných taxonů rodu Plumeria.
Pokračování volného seriálu o Echinocereus horizonthalonius Lem. přináší snímky forem z lokalit v Texasu a Novém Mexiku. Nepříliš variabilní rostliny tam mají dlouhé a často silné trny. Ve stáří rostou mírně sloupovitě do výšky až 20 cm. Jejich společnou vlastností je často značná mrazuvzdornost, kterou autor dokládá poukázáním na společně rostoucí kaktusy.
Autor jednoznačně souhlasí se sloučením C. dealbata a C. carrizalensis v jediný druh. Dále ale nepovažuje za vhodné jejich řazení na taxonomické úrovni variet, jak to v r. 1986 navrhla chilská botanička A. Hoffmann. Zdůvodnění druhů (variet) rozdílným počtem trnů v areole (C. dealbata 1–4, C. carrizalensis 4–8) nelze akceptovat. C. dealbata je mimořádně variabilní jak ve velikosti stonků, tvaru žeber, bělosti pokožky a hlavně v délce a počtu trnů. Přitom jednotlivé formy rostou i v těsné blízkosti vedle sebe. Dále autor uvádí, že lze rostlinu buď považovat za samostatný druh, nebo v případě širšího chápáni druhu, za poddruh C. cinerea. Její řazení na úrovni variety k C. cinerea, jak to v r. 1962 navrhl C. Backeberg, lze označit za nevhodné, a to zejména pro značnou vzdálenost lokalit od sebe (200 km!) i výskyt taxonu dealbata na mnoha rozličných stanovištích velmi rozsáhlého území (dlouhé 70 km).
Botanischer Garden und Botanisches Museum Berlin je jednou z největších a nejvýznamnějších botanických zahrad na světě. Na ploše 43 hektarů je pěstováno téměř 20 000 druhů rostlin. Největší pozornost autora byla věnována návštěvě komplexu skleníků, které jsou navzájem propojené. Předmětem zájmu byly především skleníky I (kaktusy), H (africké sukulenty) a K (sukulenty jižní Afriky). Kaktusy jsou uspořádány v geografických nebo tematických skupinách. Rozsáhlou venkovní část nebylo možné z časových důvodů podrobně projít. Nebylo možné navštívit ani Botanické muzeum, které se rekonstruuje.
Rostliny, o kterých článek pojednává, pozoroval autor na území Rio Grande do Sul v Brazílii, kde by měl růst druh Cereus hildmannianus, a v Uruguayi, kde by měl růst poddruh Cereus hildmannianus subsp. uruguayensis. Druh se od poddruhu liší nepatrně, jen v délce květu, dále druh nemá podle popisu otrněné areoly. Autor zjistil, že na území Rio Grande do Sul rostou celoplošně jen rostliny, jejichž zjištěné znaky odpovídají popisu poddruhu. Podobně jako italští autoři Anceschi a Magli, potvrzuje, že poddruh Cereus hildmannianus subsp. uruguayensis je synonymní k druhu Cereus hildmannianus.
Dospělé rostliny kaktusů rodu Eriosyce se ve sbírkách nevyskytují moc často. Jedná se o poměrně velké kaktusy, které vykvétají až po mnoha letech, a to i na nalezištích v Chile. Postupným roubováním na vhodné podložky je možné kvetení dosáhnout v kultuře i po dvou desetiletích od výsevu semen.
a na závěr
