Rod Discocactus byl ustanoven již v roce 1837, když Louis Pffeifer v německém časopisu Allgemeine Gartenzeitung (Otto & Dietrich) 5: 241, 1837 uveřejnil popis Discocactus insignis Pffeif. Podrobnější informace o historii popisů a genezi rodu lze nalézt v jediné dosud vydané monografii rodu z roku 1976, jejímž autorem je A. F. H. Buining. Ten dal publikaci velmi jednoduchý a výstižný název – Discocactus. Tato kniha byla a je doposud jedinečným zdrojem informací a vynikajícím počinem autora, který zde popsal získané zkušenosti ze svých několika expedic do Brazílie v letech 1966–1974, které uskutečnil společně se svým společníkem Leopoldem Horstem.
Počet známých druhů zprvu nebyl veliký, zásluhou výše jmenovaných byla v této knize zveřejněna řada nových popisů rostlin, které při svých cestách objevili. Charakteristickými znaky rodu jsou ploše kulovitý stonek o šířce 5–50 cm, velmi často ploše diskovitý, bílé noční květy a v dospělosti cefálium tvořené chlupy, vatou a u některých druhů i trny. Na rozdíl od rodu Melocactus, se kterým někdy roste společně, stonek pokračuje v růstu i po vytvoření cefália. Stonky melokaktusů zastaví svůj růst a dále přirůstá jen cefálium. Melokaktusy kvetou během dne malými, růžově až červeně zbarvenými květy, opylovačem jsou kolibříci, ale i různý hmyz, který jsem pozoroval v květech. Opylovačem diskokaktusů jsou noční můry – lišajové z čeledi Sphingidae.
Areál rozšíření rodu Discocactus je velmi rozsáhlý a většina druhů se nalézá v různých státech Brazílie, konkrétně Mato Grosso do Sul, Mato Grosso, Minas Gerais, Goias, Bahia, Tocantins, Piauí a Ceará. O výskytu v jiných brazilských státech nemám informace, ale to neznamená, že časem nemohou být objeveny i tam.
Dva druhy – Discocactus boliviensis a D. ferricola – zasahují svým areálem výskytu do příhraniční oblasti u města Puerto Suaréz do Bolívie a D. hartmannii se vyskytuje v centrální části Paraguaye.
Rod Discocactus byl P. J. Braunem rozdělen do několika skupin podle příbuznosti. Jednu tuto skupinu tvoří komplex Discocactus zehntneri, který zahrnuje okruh rostlin rostoucích převážně na severu státu Bahia a v nedávné době objevené a popsané nové poddruhy ze států Ceará a Piauí. V současnosti tato skupina zahrnuje celkem devět subspecií a jeden nález ze státu Ceará, který byl nálezcem určen jako Discocactus zehntneri subsp. zehntneri, ale je otázkou, zda by vzhledem k odloučenosti a zejména velké vzdálenosti neměl být rovněž klasifikován jako samostatná subspecie.
Typickými společnými znaky jsou stonek vytvářející převážně vícehlavé trsy, trny v barvě žluto-zlaté, bílo-šedé nebo slonoviny a u starých rostlin šedo-hnědé. Květy typické, s úzkou květní trubkou, bílé, vykvétající v noci, příjemně vonné. Plody jsou po úplném uzrání červené, podlouhlé, nepraskající a v kultuře na rostlině zasychají. V přírodě dozrálé plody konzumují zejména mravenci a roznášením semen zajišťují přirozenou reprodukci. Rostliny vykvétají záhy po prvních deštích v několika vlnách a plody dozrávají velmi brzy, již po 5–6 týdnech. Semena klíčí okamžitě, tedy ještě ve stejném období dešťů. Semena velmi rychle ztrácejí klíčivost a výsevy semen starších dvou let jsou zpravidla neúspěšné. Biotopem jsou žulové a pískovcové výchozy, štěrkové sedimenty, popřípadě křemičitý písek.
Rostliny nevyhledávají stín a naleziště jsou plně osluněna. To znamená, že v období sucha jsou vystaveny extrémnímu slunečnímu svitu a dlouhodobému nedostatku vláhy...
a na závěr
