Setkaní s novinkou – Ancistrocactus pinkavanus Garcia-Morales, Gonzales-Botello & Gonzales
Libor Kunte, Jaroslav Šnicer
Nově objevených mexických druhů kaktusů není v poslední době zase až tolik, ale pokud se „narodí“, většinou na sebe strhnou extrémní pozornost a zájem kaktusářské veřejnosti. Ne jinak tomu bylo a je u druhu Ancistrocactus pinkavanus, jehož platný popis byl elektronicky publikován teprve v březnu 2014. Naleziště jsou situována v nadmořské výšce okolo 700 m v aluviálních sádrovcových plošinách travnatých luk. Kromě slané bezodtokové pánve Bolson de Cuatrocienegas jsou naleziště tohoto nově popsaného druhu také v přilehlé pánvi nedaleko městečka Ocampo. Zcela konkrétní údaje o pozorovaných rostlinách v přírodě hovoří o nálezech na lokalitách v oblastech údolí Cuatrocienegas, např. u Dunas del Yeso, El Mezquite (pozorování autorů článku), Piedras del Lumbre, San Juan de Boquillas.
Na vlastních kořenech patří k obtížně pěstovatelným taxonům kvůli dužnatým kořenům citlivým na přehmaty pěstitele. Naopak jako roubované nečiní žádné potíže, dobře přirůstají i kvetou. Bohužel, roubovanci ztrácejí kouzlo onoho miniaturního stonku zataženého do substrátu v květináči. Svědčí jim dobře větrané skleníky nebo pařeniště. Autoři popisu uvádějí, že druh bez větších problémů snáší v průběhu vegetačního klidu teploty klesající až k -12 °C. Podmínkou však je, že rostliny musí být absolutně suché. Rozmnožování semeny je méně úspěšné z důvodu nízké klíčivosti semen v kultuře. Zatímco ostatní druhy rodu Ancistrocactus klíčí zcela spolehlivě na 50–90 %, klíčivost semen A. pinkavanus dosahuje obvykle pouhých 5–10 %.
Tam, kde cesty končí – Rincao do Inferno
Stanislav Stuchlík
Rincao do Inferno je civilizací jen velice málo dotčené území, rozkládající se u řeky Rio Camaqua (stát Rio Grande do Sul, Brazílie). Dokud v Brazílii existovalo otroctví, uprchlí otroci se právě sem utíkali schovat. Elektřina byla zavedena teprve začátkem tohoto tisíciletí. I když je místo velice pěkné, jako stvořené pro turistiku, jezdí sem asi jenom kaktusáři. Na skále, svažující se k řece, roste početná populace Notocactus infernensis n. n. Rostliny jsou nápadné především svým žlutým otrněním. Na zpáteční cestě byla ještě nalezena skupina Notocactus crassigibbus, některé rostliny měly květy.
Escobaria laredoi (Glass et Foster) N. P. Taylor
Jan Mynář
Autor se vydal do herbářů po stopách jedné z nezaměnitelných rostlin rodu Escobaria, kterou popsali Ch. Glass a R. Foster v roce 1978 jako Coryphantha laredoi podle rostlin sbíraných v roce 1972 v oblasti pohoří Sierra de Parras v mexickém státu Coahuila. V roce 1979 N. P. Taylor převedl tento taxon do rodu Escobaria. Podle obecně přejímaného systému rodu Escobaria je taxon řazen do sekce Escobaria, do blízkosti komplexu E. sneedii. Přestože je rostlina prakticky nezaměnitelná, i v jejím případě je možné jako u většiny zástupců rodu Escobaria narazit na nejasnosti související s jejím objevením. Jedná se o rostliny pěstované ve sbírkách již před popisem C. laredoi, a to pod jménem Escobaria rigida. Sami autoři popisu potvrzují shodnost s E. rigida. Zavedení nového jména odůvodnili neplatností popisu E. rigida v Backebergově díle Die Cactaceae, díl V, z roku 1961. Avšak jméno E. rigida se objevilo již mnohem dříve než zmiňovaný Backebergův popis. Podrobně se touto otázkou zabýval V. Šedivý (1986). V dalším autor shrnuje historii jména E. rigida a popisuje nálezy z herbářů. Závěrem autor upozorňuje, že jméno E. rigida nebylo ve smyslu pravidel ICBN nikdy platně popsáno, a proto by pro popisované rostliny mělo být i nadále používáno jméno Escobaria laredoi, popřípadě kombinace tohoto jména. A dále vyzývá všechny cestovatele za mexickými kaktusy, jestli by do některé ze svých cest nezařadili i návštěvu pohoří San Julian. Podle jemu dostupných podkladů je tato oblast navštěvována jen sporadicky a publikovaných informací je jen poskrovnu. Možná zde čeká nejedno překvapení, například i objevení nové lokality E. laredoi.
Monadenium rubellum (Bally) S. Carter
Jan Gratias
Autor představuje kaudiciformní druh z rodu Monadenium, který se u nás pěstuje už nejméně třicet let. Má za sebou 20 pěstitelských sezon pokusů a omylů, než se naučil s M. rubellum zacházet tak, aby jeho sazenice přežila více než dva roky. A to je hlavním důvodem, proč nabízí shrnutí pěstitelských zkušeností všem, kteří ještě tento druh nemají, nebo s ním už nechtějí začínat znovu. M. rubellum bohužel není rostlina pro začátečníky, citlivost kaudexu na přelití a na kombinaci chladu a vlhka je až extrémně vysoká. Rostlina potřebuje hodně tepla, propustný minerální substrát bez humusu, opatrnou (v plné vegetaci pravidelnou) zálivku a v létě spíše polostín. Přezimování se provádí nasucho a při teplotách neklesajících pokud možno ani na krátký čas pod 15 °C.
Opuntia diploursina Stock et al.: překvapivý objev v severní Arizoně
René Samek
O tom, že k objevení nových druhů kaktusů v dnešní době vedou různé cesty, referuje autor v příspěvku o nově objevené a popsané Opuntia diploursina Stock et al. Její objev byl kombinací čisté náhody a čisté exaktnosti. Americká kaktusářka Nancy Hussey při toulkách přírodou objevila druh opuncie, který považovala za nový. Když její spolupracovníci provedli v laboratoři zkoušky na počet chromozómů, vyšlo najevo, že předpokládaná nová rostlina je hybrid, ale že jedním z rodičů je nový, dosud nepopsaný druh. Rostlina je hybridem mezi Opuntia basilaris Engelm. & J. Bigelow a nově identifikovanou Opuntia diploursina Stock et al. Ta byla dosud považována za místní formu Opuntia erinacea var. ursina (A. Weber) Parish. Ta je však tetraploidní (má 4 sady chromozomů v buňce), zatímco O. diploursina je diploidní (má pouze 2 sady chromozomů v buňce). Pokud by tato zkouška nebyla provedena, odlišnost O. diploursina by nebyla rozpoznána a rostliny by byly považovány nejvýše za místní formu O. erinacea v. ursina. Nový druh byl popsán ve 2. čísle 2014 amerického časopisu Cactus and Succulent Journal.
Slunce – dobrý sluha, ale zlý pán
Rudolf Slaba
Autor se v příspěvku zabývá optimálním osluněním kaktusů ve sbírce. Vychází přitom z intenzity oslunění v přírodě, které může být na různých stanovištích i velmi rozdílné. Upozorňuje na nutnost zastínění v určitých fázích růstu jak celé sbírky, tak na způsoby individuálního stínění některých skupin rostlin a jedinců. Jako vhodné např. uvádí i pěstování sloupovitých druhů, které kromě zpestření sbírkové kolekce poslouží k ochraně stínomilných druhů, jež umisťujeme do jejich krytu.
Lapidaria margaretae (Schwantes) Dinteret et Schwantes ex N. E. Br.
Ivana a Jiří Jandovi
Autoři seznamují s monotypickým rodem Lapidaria z čeledi Aizoaceae a s praktickým pěstováním jeho jediného zástupce Lapidaria margaretae. Seznamují s hlavními obdobími růstu ve středoevropských podmínkách a rozdílnými dobami kvetení v kultuře. Zároveň upozorňují na možnost sezonního letnění rostlin pod širým nebem a jeho blahodárný vliv na zdraví i přirozený vzhled rostlin.
Mrazuvzdorné koryfanty
Jan Hadrava
Autor se v článku věnuje třem rostlinám rodu Coryphantha, které měl možnost pozorovat v jejich přirozeném prostředí (C. macromeris, C. echinus a C. scheeri). Okrajově se dotýká teoretického problému v pojmenování této skupiny rostlin a opodstatněnosti nebo zbytečnosti rodového jména Lepidocoryphantha. Dále uvádí své zkušenosti s těmito rostlinami z kultury a doporučuje pro ně maximum slunce a vzduchu, nejlépe v modifikované volné kultuře jen s lehkým krytem proti nadměrné vlhkosti. Vysvětluje termín podmíněná mrazuvzdornost a cituje definici G. Vereše z jeho poslední knihy.
Turbinicarpus saueri subsp. nelissae Halda et Panar. na nalezišti
Jiří Pospíšil
Stručná historie, popis a návštěva druhu Turbinicarpus saueri subsp. nelissae na lokalitě u Bustamante ve státu Tamaulipas, Mexiko.