Flóra Gerire Hills (Etiopie) • Roman Štarha l 111
Na lokalitě Puna clavarioides (Pfeiff.) R. Kiesling • Jan Doležal l 118
Tři málo známé tilandsie z Chile • Pavel Heřtus l 122
Notocactus blaauwianus Vliet je malý notokaktus • Stanislav Stuchlík l 128
Zajímavé formy Echinocactus horizonthalonius Lem. (II.) • Zlatko Janeba l 132
Bolivijské diskokaktusy – poutníci z východu • Rudolf Slaba l 137
Monadenium ritchiei P. R. O. Bally (1959) • Jan Gratias l P/45
Kurt Georg Kreuzinger • Miroslav Valachovič l P/46
Návštěva lotyšských kaktusářek • Miroslav Valachovič l P/49
30. výročí SČSPKS • Jan Gratias l P/50
Životní jubileum oslavuje... Gratulujeme!
Jan Boháček sedmdesátníkem • Jan Gratias l P/51
Nejsou již mezi námi... Čest jejich památce!
Gabriel Vereš (15. 10. 1940 – 14. 10. 2020) • Jan Gratias l P/51
In memoriam Ing. Gabriel Vereš (*15. 10. 1940 – † 14. 10. 2020) • Milan Zemko l P/52
Josef Novotný – in memoriam • Jaroslav Bičík l P/52
Jaroslav Kůs – in memoriam • Miroslav Valachovič l P/52
Zlatý Alberto v roce 2020: Alexander Táslar • Jan Gratias l l–IV
Atlas kaktusů • Lubomír Berka l P/53
Recenze
Na lobívie se ještě nezapomnělo • Lubomír Berka l P/54
Vychází nová knížka – Karel Čapek a kaktusy • (TPT) l P/55
Zapište svůj spolek nesmazatelně do historie • Miroslav Valachovič l P/55
Důležité upozornění: termín konání Valné hromady
Společnosti českých a slovenských pěstitelů kaktusů a sukulentů, z. s.,
je z důvodu nepříznivé hygienické situace přesunut! • Jaroslav Vích l P/56
Upozornění čtenářům • Jaroslav Vích l P/60
Výsledkem práce několika posledních botanických expedic do oblasti etiopského Ogadenu bylo nalezení a popis nových druhů rostlin. Nutno podotknout, že účastníci většiny akademických expedic patrně nešli dále než pár desítek metrů od hlavní silnice, tedy od auta… Tolik autor v úvodu. Dále popisuje rozmanitost a bohatost přírody v Gerire Hills, které leží na jižním konci pohoří Audo, které se nachází v Ogadenu na jihovýchodním konci Etiopské vysočiny, a za hranicí „na dohled od auta“. Během své výpravy si všímal nejen flóry, ale i fauny, z flóry pak především bylin a sukulentních rostlin, jeho pozornosti neunikaly ale ani dřeviny. Všímal si i rozdílnosti vegetace v nižších polohách, které byly dotčené činností člověka (zemědělství), a původní vegetace ve vyšších polohách, která ještě nebyla touto činností narušena. V závěru pak konstatuje, že stabilizace bezpečnostní situace ve východní Etiopii a budování infrastruktury jen předznamenávají, že tato oblast nám připraví mnohá další překvapení v podobě objevů nových druhů, ale i znovunalezení těch dávno ztracených.
Článek pojednává o lokalitě Puna clavaroides. Na první cestě za kaktusy měl autor možnost při putování Argentinou navštívit lokalitu s výskytem tohoto zajímavého kaktusu. Ve vysokohorských pouštních formacích zvaných „puna“ pozoroval také další kaktusy, jako například Pterocactus reticulatus a Pyrrhocactus strausianus, které se vyskytovaly v úkrytu pod keříky nebo v blízkosti trsů trav.
Chile není tím pravým centrem výskytu rodu Tillandsia, spadá spíše do jeho okrajových oblastí. Roste zde 6 druhů, rozptýlených na asi 2000 km dlouhém, severojižně orientovaném pásu. Jsou to atraktivní T. geissei, T. marconae a T. landbeckii, které autora zajímaly nejvíce. Dále zde rostou T. capillaris, T. virescens a T. tragophoba. Hlavní oblastí výskytu je oblast Paposo – Taltal, další je Iquique – Arica. Autor pátral po těchto rostlinách na osmi cestách. Teprve na poslední cestě, kterou absolvoval na přelomu ledna a února 2020, se mu podařilo všechny tři hledané druhy nalézt. Po mnoha letech shánění informací a souřadnic GPS od renomovaných cestovatelů bylo jeho snažení korunováno úspěchem.
Notocactus blaauwianus je rostlina, která nedosahuje velkých rozměrů. I když byl popsán již v roce 1976, v literatuře o něm nenalezneme mnoho zmínek. Obvykle to jsou jen údaje přebrané z prvního popisu, ale např. pozorování z přírody chybějí. Domovinou N. blaauwianus je departament Cerro Largo (Uruguay). V roce 2018 měl autor možnost navštívit dvě stanoviště druhu, obě dvě se nacházejí u silnice R 8, spojující města Melo a Treinta y Tres. Zatímco na prvním z nich byly rostliny tohoto druhu poměrně hojné, na druhém jich mnoho nebylo. Jako doprovodná kaktusová flóry byly na stanovištích dva zástupci rodu Wigginsia, N. ottonis a Frailea pygmaea.
Tento článek pojednává o variabilitě druhu Echinocactus horizonthalonius a je pokračováním z minulého čísla (Kaktusy 2020/3). Autor nejprve představuje drobnější, ploché, převážně bíle kvetoucí rostliny, které byly v roce 1998 popsány jako E. horizonthalonius var. subikii. Vyskytují se v okolí Ejido la Soledad ve státu Nuevo León. Dále jsou zmíněny rostliny od Sabana Grande (Zacatecas), odkud byl v roce 2006 popsán jako E. horizonthalonius subsp. diabolicus přírodní hybrid mezi druhy E. horizonthalonius a E. platyacanthus. Pro tento taxon zde byla autorem zavedena nová kombinace Echinocactus × diabolicus (J. J. Halda, L. Vacek & Z. Vaško) Janeba. Další zajímavé formy E. horizonthalonius autor pozoroval ve státu Chihuahua, konkrétně u Agua Zarca a poblíž Ojinaga.
Autor se zabývá bolivijskými diskokaktusy, které pronikají na bolivijskou stranu z Brazílie. Popisuje jejich stanoviště, nacházející se při bolivijsko-brazilské hranici, jižně od městečka Puerto Suarez, v nadmořské výšce okolo 200 m. Upozorňuje na vysokou vzdušnou vlhkost i teploty, které se v letním období (evropská zima) blíží ve dne 40 a v noci 30°C. Dále porovnává D. boliviensis a D. ferricola a na rozdíl od některých autorů je označuje za dobré, příbuzensky vzdálené druhy, a to i přes blízký odstup jejich lokalit. Liší se od sebe velikostí stonků, utvářením těl, hustotou štětin na cefáliu i velikostí semen. Dále se zmiňuje o nebezpečí zániku lokalit D. ferricola, rostoucím na stanovištích tvořených vysokým (60–70 %) obsahem železa, a proto silně ohrožených povrchovou těžbou železné rudy, probíhající nyní již v blízkém okolí.
a na závěr ještě
