Zajímavé formy Echinocactus horizonthalonius Lem. (I.) • Zlatko Janeba | 75
Cipocereus bradei (Backeb. & Voll) Zappi & N. P. Taylor – modrý cereus ze státu Minas Gerais • Libor Kunte | 80
Opuntia pestifer Briton & Rose 1919 • Mário Snopka | 84
Cintia knizei Říha a její rodové zařazení • Rudolf Slaba | 88
Echinocereus chloranthus – popelka mezi echinocereusy • Jan Hadrava | 91
Notocactus agnetae Vliet a jeho variety • Stanislav Stuchlík | 98
Nově popsaná Aloe z Tanzánie: Aloe iringaensis Štarha & Pavelka • Roman Štarha | 102
Nejsou již mezi námi... Čest jejich památce!
Miroslav Veverka – In memoriam • Ivan Běťák | P/29
Vzpomínky na Mirka Veverku • Jiří Potměšil | P/29
Ladislav Hejdánek – In memoriam • Ivan Běťák | P/30
Thelocactus tepelmemensis a jedna stará záhada • Jaroslav Bohata | P/31
Vysvětlivka pro amatérské pěstitele kaktusů a sukulentů k prodeji rostlin podle nového fytosanitárního režimu • Jaroslav Vích | P/33
Okrúhle životné jubileum – 80 rokov – oslavuje na jeseň 2020 náš dobrý priateľ a predseda klubu SPK Vrútky Karol Novotný • Jan Žištiak | P/33
Kolínští kaktusáři • Pavel Holub | P/34
Seznam předsedů organizací SČSPKS, z. s. (rok 2019) • Stanislav Stuchlík, Jaroslav Vích | P/34
Recenze
Karl Eckert: Ein Leben für und mit Kakteen, Alberto Vojtech Frič, 1882–1944,
Erinnerungen an einen großen Kakteenjäger • Jaroslav Vích | P/37
E. horizonthalonius roste na obrovské ploše jak v severní polovině Mexika, tak na jihu USA (Nové Mexico a Texas), v nadmořských výškách 600 až 2500 m. Několik izolovaných populací, označovaných jako var. nicholii, je známo také z Arizony (USA) a Sonory (Mexiko). V tomto článku autor popisuje svá pozorování z přírody u E. horizonthalonius var. nicholii. Ač není tato varieta obvykle uznávána a jméno je vedeno pouze jako synonymum k E. horizonthalonius, autor ji zde používá. Krátce se zmiňuje o historii jejího objevení a popisu, dále popisuje svá pozorování na dvou stanovištích ve Vekol Mountains a Waterman Mountains. V závěru se zmiňuje i o rostlinách ze severu Mexika, jež jsou vcelku podobné, ale také zmiňuje jednu lokalitu v Durangu, kde se rostliny od těch arizonských poněkud lišily.
Autor příspěvku popisuje přírodní poměry na mnoha lokalitách v Brazílii, které konkretizuje na příkladu představovaného druhu Cipocereus bradei. Ten roste na jednom ze stanovišť nedaleko městečka Datas v brazilském státu Minas Gerais společně s Discocactus multicolorispinus, Pilosocereus aurisetus a Arthrocereus rondonianus. V článku je poměrně podrobně uveden popis Cipocereus bradei a také některé zásady při jeho pěstování v kultuře.
Autor ve svém dalším článku z expedice po Peru představuje ve sbírkách téměř neznámou opuncii, která je navíc pro téměř válcovité články (v plně napitém stavu) spíše podobná malému keřovitému cereusu. V úvodu se zmiňuje o historii druhu, uvádí popis a rozšíření od Ekvádoru až po Bolívii. Potom se již věnuje rostlinám na jednotlivých navštívených lokalitách, kde uvádí doprovodnou kaktusovou vegetaci a způsob růstu. V závěru se pak lehce dotýká pěstování v kultuře.
C. knizei byla popsána jako nový příslušník nového monotypického rodu v roce 1995, ale od té doby se objevují pokusy, jak tento nový rod zrušit a rostliny přiřadit k jiným zavedeným rodům. Autor se v článku snaží shromáždit poznatky jak z literatury, tak ze svých vlastních pozorování a rod Cintia obhájit.
Autor krátce připomíná taxonomickou historii Echinocereus chloranthus a vyzdvihuje nejdůležitější rozlišovací znaky mezi taxony E. viridiflorus subsp. viridiflorus, E. chloranthus subsp. chloranthus a zejména taxonu cylindricus. Rozebírá důvody jeho zařazování zámořskými botaniky jako variety k E. viridiflorus a současně přesunutí mezi synonyma E. chloranthus subsp. chloranthus botaniky evropskými. Představuje nedávno popsaný poddruh rhyolithensis včetně znaků, které ho odlišují od poddruhu chloranthus. Komentuje jeho rozšíření v přírodě a dřívější obchodní jméno „cowperii“.
N. agnetae byl objeven v roce 1968, zpočátku byl považován za varietu N. concinnus se žlutými trny. Když se později na rostlinách objevily menší květy a malé plody, došlo k popisu. Společně s N. agnetae byly popsány dvě variety – var. aureispinus, která má trny zlaté barvy, a var. minor, která je menší než var. agnetae. Později došlo k přeřazení N. agnetae k N. concinnus jako poddruhu nebo formy. N. agnetae se svými varietami roste ve střední a jižní oblasti Uruguaye. Bylo navštíveno jedno ze stanovišť N. agnetae var. aureispinus, rostliny většinou kvetly. Společně s nimi rostly dva druhy rodu Wigginsia.
Autor přibližuje čtenářům nový druh rodu Aloe – Aloe iringaensis – který popsal spolu s Petrem Pavelkou v prvním letošním čísle časopisu Cactus and Succulent Journal (US). Rostliny objevil v r. 2002 německý pěstitel a cestovatel Ernst Specks společně se svou manželkou Maritou v jižní Tanzánii blízko města Iringa, v horskémo systému Eastern Arc Mountains – v západní části pohoří Udzungwa. Ernstovi se ze zaschlých plodů podařilo získat několik zralých semen. Část z nich dostal Petr Pavelka a vypěstoval semenáčky, ze kterých byl pořízen holotyp (PRC 455666). Autor připojuje svá vlastní pozorování z cesty za rostlinami a na lokalitě samotné, připojena je i přehledná srovnávací tabulka záklaních morfologických znaků Aloe iringaensis se znaky A. bussei a A. morogoroensis.
