Lobivia pugionacantha (Rose et Boed) Backeb. var. corrugata Rausch – miniatura zajímavá nejen vzhledem
Rudolf Slaba
V začátku příspěvku autor popisuje lokalitu L. pugionacantha var. pugionacantha u města La Quiaca – Villazon i lokalitu var. corrugata, nacházející se na argentinské straně argentinsko-bolivijské hranice, 30 km východně od tohoto města. Zmiňuje se i o životě lamy vikuňa, která zmíněné rostliny doprovází. Dále se pak již rozepisuje o znacích L. pugionacantha var. corrugata, kterou považuje za dobře zařazenou rostlinu na taxonomické úrovni varieta. Ostatní variety L. pugionacantha ale spíše považuje za samostatné druhy. U L. pugionacantha var. corrugata upozorňuje na hlavní determinační znak, zvlněná žebra. Zvlněním připomínají zástupce rodu Echinofossulocactus. Další zajímavostí jsou květy. Ty se otevírají zvečera a kvetení pokračuje i část následujícího dne. Zatímco v noci lákají opylovače intenzivní vůní, denní opylovače pak pestrostí barev. V závěru příspěvku je stručná zmínka o jejím pěstování.
Mammillaria herrerae Werd. – perla na nalezišti i ve sbírce Libor Kunte Mammillaria herrerae
O své cestě z Vista Hermosa do Mesa León za vzácnou Mammillaria herrerae vypráví autor v poutavém článku. Současně popisuje okolí města Cadereyta de Montes a připomíná jeho kaktusovou historii. V závěru uvádí i doporučení pro pěstování v kultuře, zejména vyzdvihuje vzdušnost substrátu při pěstování na vlastních kořenech.
Notocactus orthacanthus (Link & Otto) Vliet Stanislav Stuchlík
Ačkoliv byl N. orthacanthus popsán již v roce 1827, v minulosti byl málo známý. Ve starší literatuře buď o něm nebyly žádné zmínky, nebo poznámka, že je to nejasný druh, resp. byl opsán první popis. Druh se nachází na malém území poblíž dvojměsta Santa do Livramento – Rivera (jižní Brazílie – severní Uruguay). Některými autory je pokládán za synonymum velmi proměnlivého N. mammulosus. Nápadné jsou jeho rovné, odstávající středové trny. Druh dosahuje poměrně velkých rozměrů. Jeho pěstování ve sbírkách je bez problémů, rostliny dobře rostou a kvetou.
Echinocereus enneacanthus subsp. intermedius aneb Echinocereusy s „novými“ jmény Jan Hadrava
Autor přibližuje práci W. Bluma a M. Langeho z Der Echinocereenfreund 2016; 29 (3) 101–106, kde se zabývají oprávněností jmen několika echincereusů: neplatné jméno Echinocereus enneacanthus f. brevispinus W. O. Moore nahrazuje Echinocereus enneacanthus subsp. intermedius (W. O. Moore) W. Blum & M. Lange. Jméno E. lindsayi je zde opraveno na Echinocereus lindsayorum J. Meyrán nebo chcete-li E. ferreirianus subsp. lindsayorum, resp. Echinocereus ferreiranus H. E. Gates subsp. lindsayorum (J. Meyrán) N. P. Taylor. E. pectinatus subsp. rutowii je nyní správně Echinocereus pectinatus subsp. rutowiorum W. Blum. Správná podoba jména druhu E. pamanesiorum je Echinocereus pamanesii A. B. Lau. E. stoloniferus má podle latinské gramatiky správnou podobu jména Echinocereus stolonifer W. T. Marshall. Dále M. Lange v Der Echinocereenfreund 2016; 29 (2) 88–90, publikoval opravu jména E. chiso(s)ensis (podle pohoří Chisos Mts. v Big Bend National Park v Texasu). L. D. Benson v roce 1969 kaktus kombinoval na chisosensis. E. F. Anderson (2001) a E. F. Anderson/U. Eggli (2005) přejali opravené jméno Echinocereus chisosensis W. T. Marshall. A nakonec platná podoba jména kaktusu z údolí Rayones ve státu Nuevo León (tedy nikoli z rajónu), vždy byla Echinocereus rayonesensis N. P. Taylor, respektive Echinocereus parkeri subsp. rayonesensis (N. P. Taylor) D. Felix & W. Blum.
Loxanthocereus acanthurus (Vaupel) Backeberg 1937 Mário Snopka
Autor představuje další taxon z rodu Loxanthocereus, který dorůstá menších rozměrů a nezřídka kvete již při velikosti 20 cm. Rod Loxanthocereus je dnes řazen do rodu Cleistocactus, s čímž se autor neztotožňuje. Rostliny v přírodě pozoroval u Chosica (blízko Limy) na velmi strmých svazích i suťovištích, kde voda rychle odteče, takže rostliny zřejmě využívají vlhkost z mlh. Z doprovodné kaktusové vegetace na stanovišti byly k vidění Neoraimondia arequipensis subsp. roseiflora, Melocactus peruvianus, Haageocereus sp., Cumulopuntia sphaerica „mirus“. Poté autor uvádí ještě pokyny pro pěstování v kultuře – propustný substrát a nárazová zálivka, přezimování nad 10°C. V závěru pak autor uvádí podřízené taxony – L. acanthurus subsp. faustianus (Backeberg) Ostolaza (L. eulalianus), L. acanthurus subsp. pullatus (Rauh & Backeberg) Ostolaza a L. acanthurus subsp. canetensis (Rauh & Backeberg) Ostolaza.
Dracaena draco (L.) L. – 250 let známý sukulent Libor Kunte
V letech 1766–1768 Carl von Linné publikoval rozšířené 12. vydání Systema naturae, kde popsal novou rostlinu Dracaena draco – dračinec dračí. (původně ji zařadil do rodu Asparagus, oba rody jsou řazeny do stejné čeledi Asparagaceae – chřestovité). Dracaena draco patří mezi jednoděložné rostliny, vytvářející stromovitě větvený stonek s kmenem šedohnědé barvy a dožívá se značného stáří. Druh rostl původně pouze na Kapverdských a Kanárských ostrovech a na Madeiře, v roce 1996 byla objevena subpopulace v severní Africe, v oblasti Anezi (část Anti-Atlas Mts. v Maroku) a popsána jako Dracaena draco subsp. ajgal, jejímž nejbližším příbuzným je endemický druh Dracaena cinnabari z ostrova Sokotra. Pěstování je poměrně jednoduché, obzvlášť pokud tento dračinec můžeme letnit. Kultura přenosné rostliny mu vyhovuje asi nejvíce, ale musíme pamatovat na včasné podzimní uklizení, i menší mráz může rostlinu poškodit natolik, že odumře. Ideální zimování je mezi 8–10 °C. Během zimování rostlinu vůbec nezaléváme. Druh rozmnožujeme výlučně generativním způsobem. Dracaena draco je doposud využívána v lidovém léčitelství jako tzv. dračí krev (Sangre de drago, Dragon´s blood).
MÁLO ZNÁMÁ GYMNOCALYCIA 6 Gymnocalycium mucidum Oehme emend Piltz, Metzing & Schweitzer Ivan Milt
Autor se pokouší čtenáře provést pohnutou historií taxonu, který popsal Oehme podle jediné importní rostliny ze zahradnictví Forstenbacher v Düsseldorfu, ta se však konce války stejně jako Oehme nedožila. Po válce Backeberg označil taxon jako příbuzný s G. mazanense. Roku 1948 Wilhelm Simon objevil ještě jeden import v zahradnictví Forstenbacher, roku 1974 uveřejnil fotografii v časopisu Stachelpost č. 49, což bylo impulsem k pátrání v přírodě. B. a J. Piltzovi dovezli roku 1976 rostliny a semena označená jako G. glaucum s polními čísly P 36, P 36a a P 218. Poslední číslo P 218 se ukázalo jako typické G. glaucum. Další průzkumy v terénu provedli manželé B. a K. Schweitzerovi. Roku 1994 pak ve spolupráci s dr. D. Metzingem stanovili jako znovunalezené G. mucidum Piltzovo polní číslo P 36a (domovina: Argentina, La Rioja a Catamarca, Salicas, 1050 m. Také připomíná roli H. Tilla (popisem G. capillaense var. mucidum). Dále komentuje bezproblémové pěstování za předpokladu, že se vyhneme vápenatým substrátům, roubování nedoporučuje. Doporučuje hlubší květináče či nádoby, protože rostliny vytvářejí dlouhé a silné řepovité kořeny. V závěru zmiňuje příbuzné rostliny (G. ferrarii, G. esperanzae, které by mohlo být výraznějším poddruhem).
Senecio herreanus Dinter Ivana a Jiří Jandovi
Autoři se v článku snaží čtenáře seznámit s praktickými zkušenostmi s pěstováním rostliny, která svou krásu nezvyklých tvarů, zbarvení i květů naplno ukáže teprve když je vystavena slunečním paprskům bez filtru, dešti i kolísání denních a nočních teplot. Letněné rostliny Senecio herreanus potom nabízejí pěstiteli množství nádherných detailů a zákoutí, a zároveň se stávají výrazně odolnějšími vůči pěstitelským chybám.
Druhy Echinofossulocactus lloydii Britton et Rose a Echinofossulocactus erectocentrus (Coulter) Backeberg. Ladislav Fábián
Velmi nekonvenční pohled na taxonomii uvnitř rodu Echinofossulocactus se zaměřením na E. lloydii a E. erectocentrus. Autor svá tvrzení zakládá pouze na znalosti rostlin v kultuře a studiu literatury, poněkud opomíjí „divoké“ populace v přírodě, což by mohlo vést ke zresleným závěrům, se kterými by jistě bylo možné polemizovat.
Z NAŠICH SKLENÍKŮ
Kaktusy a užovky Josef Míka
O tom, že v našich sklenících, zvláště v těch v zahradách, žijí s našimi kaktusy i zástupci živočišné říše, víme všichni. Autor posledního příspěvku prvního letošního čísla má ve svém skleníku s kaktusy (a mnohdy i na kaktusech) nejen obligátní malé hlodavce, žáby, ale také párek užovek, který se ve skleníku nejen zabydlel, ale i množí (foto dokumentuje páření zmíněných plazů).