Ve věku 88 let zemřel známý botanik a dlouholetý ředitel pražské Botanické zahrady Václav Větvička. Patřil ke známým popularizátorům říše rostlin. Mnoho let pracoval v Botanickém ústavu ČSAV v Průhonicích, v letech 2007–2020 byl také vedoucím zámeckého parku ve Štiříně. Ředitelem Botanické zahrady v Praze Na Slupi byl v letech 1992 až 2007. Za 15 let se mu podařilo vrátit zahradě někdejší tvář (podle vlastního motta „Botanická zahrada je zelenou vizitkou Karlovy univerzity“), rozšířit ji o odpočinkové refugium, upravit exteriéry a hlavně ideově navrhl a inicioval výstavbu nových tropických a subtropických skleníků (1996–2000).
Václav Větvička je držitelem čestného ocenění Zasloužilý člen Spolku pěstitelů kaktusů a sukulentů v Praze, které obdržel k příležitosti 100. výročí nepřetržitého trvání Spolku v roce 2022 za trvalou podporu činnosti SPKS.
Pan Václav Větvička byl veřejně známou osobností, teprve teď, když nás opustil, jsem si uvědomil, že ho znalo mnoho lidí, ale málokdo se s ním osobně setkal. Já jsem tu příležitost měl 2× až 3× měsíčně v naší spolkové knihovně, která je umístěna ve správní budově Botanické zahrady Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. Předchozí předseda Spolku Ivan Běťák s Václavem Větvičkou navázal trvalou a pro náš spolek výhodnou spolupráci, která přetrvává dodnes. Díky podpoře ředitele V. Větvičky jsme zakotvili v botanické zahradě, kde máme uloženu knihovnu, schází se zde výbor Spolku a pořádáme své výstavy kaktusů a sukulentů.
Jak jsem napsal, celkem pravidelně jsme se potkávali v knihovně, kde měl pan Větvička osobní archiv, a dosti často se v něm „přehraboval“. Poznal jsem ho z jeho každodenní stránky: občas s nadhledem, občas s kletbami mezi rty, často byl ustaraný, někdy nemluvný anebo naopak velmi mluvný. Vždy však byl plný energie, zápalu pro věc, které se zrovna věnoval. Čas od času jsme si povídali, a to o všem. Nevím, zda pan Větvička někdy vlastnil či pěstoval kaktusy, ale psát to, že přírodu miloval ve všech jejích podobách, zní jako klišé. Ale byla to realita. Co nás spojovalo, byl zájem o cestování po českých, moravských slezských a slovenských zemích, a zájem o všechno, co se na cestách dalo potkat. On se navíc zajímal i o český jazyk. Nemohu zapomenout na jeho sobotní ranní pořady na Dvojce, kde měl jednou za čtvrt roku několikahodinový monolog o přírodě, českém jazyku, cestování. Co nám po něm ještě zbylo, jsou všechny ty jeho myšlenky převtělené do dlouhé řady populárních knih, jako např.: Moje vzpomínková dobrá jitra, Jak voní můj domov, Poutník okouzlený rodnou zemí a dalšími. Napsal dlouhou řadu populárně naučných a odborných textů, hovořil v různých zahrádkářských poradnách, věnoval se šíření znalostí a do přírody „zatahoval“ kulturu. Popularizoval vědu, kde se dalo. Neznám všechny aktivity, kterým se věnoval, asi jich bylo více, než si uvědomuji. Na naši dobu renezanční člověk.
Jsem rád, že jsem se s ním potkal.
Lubomír Berka