Ve stínu oblaků a kondořích křídel – Sulcorebutia tarijensis Ritt.
Rudolf Slaba
Autor se podrobněji zabývá rozšířením S. tarijensis. Uvádí, že se jedná o druh, který uzavírá areál rozšíření výskytu rodu na jihu rozšíření i rostoucí v nejvyšších nadmořských výškách atakující čtyřtisícovou hranici. Dále porovnává jednotlivé jeho poddruhy. Květy neshledává rozdílné, pouze u subsp. tarijensis pozoroval nitky tyčinek převážně červenofialové, u subsp. carichimayensis pak spíše žlutavé a u subsp. samaensis zaznamenal obojí zbarvení. V habitu se subsp. samaensis liší jen mírnějším odnožováním a tmavším zbarvením pokožky i trnů, které mohou být až černé. Pro subsp. carichimayensis je příznačné výrazné odnožování i menší a užší tvar jednotlivých stonků, které dosahují pouze 10 mm šířky. Variabilní je subsp. carichimayensis v barvě otrnění, které přechází od světle žluté po tmavě hnědou.
Je Escobaria roseiflora Lahman v našich sbírkách?
Jiří Štembera
Polemický příspěvek o reálné existenci rostlin popsaných před druhou světovou válkou paní Lahamanovou jako Neobesseya roseiflora z prérií blízko Tulsa v severozápadní Oklahomě v našich sbírkách.
Málo známá gymnokalycia 7: Gymnocalycium marquezii Cárdenas
Ivan Milt
Autor představuje další ne příliš známé rostliny rodu Gymnocalycium a v úvodu nás provází historií nálezu a popisu. Rostliny to jsou ryze bolivijské – nalezl a popsal je prof. Cárdenas na počest svého kolegy. Rostliny patří do příbuzenstva G. pflanzii (některými odborníky je považováno jen za jeho miniaturní formu) a vyskytují se na několika místech v bolivijské provincii Entre Rios. V závěru pak autor upozorňuje na obtížnost pěstování těchto rostlin ze semen a doporučuje Fleischerovu metodu výsevu, po překlenutí kritického období jsou již rostliny bezproblémové.
Trichocereus schoenii (Rauh & Backeb.) Friedrich & G. D. Rowley 1958
Mário Snopka
Autor představuje další cereusovitou rostlinu, se kterou se potkal v přírodě Peru, a to v nadpisu uvedený T. schoenii. V krátkosti
připomněl jeho historii, přiblížil podmínky na lokalitách, doprovodnou vegetaci. V závěru se věnoval i otázkám pěstování v kultuře, možnosti jeho využití jako podnože, upozornil na možné synonymum. Uvedl, že zatím neviděl tyto rostliny v kultuře kvést.
„Kabezza anciana“ alias ×Oreobivia
Gabriel Vereš
Zamyšlení nad rostlinami získanými pad záhadným jménem, které autorovi připomínají rostliny představené panem Rudolfem Slabou v prvním letošním speciálu (ale také již dříve, ve druhém čísle 2015) jako hybridní rod ×Oreobivia (přírodní hybrid mezi O. celsianus a L. ferox). Nakolik jsou autorovy dohady pravdivé, ukáže až čas.
Frailea pseudograhliana Frič ex Backeb. et F. M. Knuth
Lubomír Berka
Po lovci kaktusů A. V. Fričovi v kaktusářském odkazu zůstala řada jmen, se kterými si v současné době nevíme rady. Není k dispozici žádná větší charakteristika rostlin, ani jejich obrázek. Autor se v textu snaží rozluštit nejasnou rostlinu Frailea pseudograhliana, pocházející snad z okolí města Corrientes v Argentině. Rekonstrukcí pohybu A. V. Friče a posouzením stanovišť v současné době známých rostlin dospěl ke zcela konkrétnímu závěru.
Turbinicarpus nikolae Šnicer, Myšák, Zachar, Jiruše – novinka státu San Luis Potosí
Libor Kunte, Jaroslav Šnicer
Popis tohoto nového turbinikarpusu byl publikován v říjnovém čísle německého časopisu Kakteen und andere Sukulenten v roce 2016, ale čeští kaktusáři měli možnost se s ním seznámit již v krátkém článku publikovaném v tomto časopisu (Kaktusy, 52, 1: 35, 2016). Tehdy bylo poodhaleno tajemství nového druhu a nyní autoři čtenáře seznamují podrobněji s tímto zajímavým a překvapivým nálezem.
Nekaktusové sukulenty a voda
Ivana a Jiří Jandovi
„Mezi laickou veřejností panuje všeobecná představa, že sukulentní rostliny mají rády sucho. Tento mýtus ještě hojně přiživují články v nejrůznějších společenských magazínech i na internetu, jejichž autory jsou vesměs lidé bez praktických zkušeností s jejich pěstováním. Ti dokonce sukulentní rostliny často označují jako suchomilné, což je naprostý nesmysl. Sukulenty totiž vodu milují a potřebují k životu úplně stejně jako většina ostatních rostlin. Jen s ní umějí lépe hospodařit, k čemuž je během vývoje přinutily přírodní podmínky v místech jejich přirozeného růstu.“ Neotřelé rady zkušených praktiků a milovníků sukulentních rostlin, jak zacházet s nekaktusovými tzv. ostatními sukulenty, přinášejí poněkud jiný pohled na tuto poněkud „zabalzamovanou“ problematiku.
Notocactus leprosorum (F. Ritter) Havlíček – nejvýchodnější wigginsie
Stanislav Stuchlík
N. leprosorum byl objeven F. Ritterem v roce 1965, popsán byl jako Wigginsia leprosora opět F. Ritterem v roce 1979. Dvě známá stanoviště N. leprosorum jsou v okolí Porto Alegre, hlavního města brazilského státu Rio Grande do Sul. Návštěvy na jednom z těchto stanovišť byly uskutečněny vždy v den příletu do Porto Alegre. Při návštěvě v roce 2016 bylo zjištěno, že před časem bylo stanoviště vypáleno, ale kaktusy nebyly dotčeny. Kromě N. leprosorum zde rostou opuncie, cereusy, Frailea alacriportana a také N. arechavaletae var. alacriportanus, ten ale nebyl již při druhé návštěvě nalezen.