Tulské ariokarpusy aneb Smutná zpráva o stavu a perspektivě dvou kaktusových druhů ● Petr Antálek l 39
Nový argentinský druh, Pyrrhocactus lichyi Matusz. et Kupčák ● Rudolf Slaba l 45
Caralluma burchardii N. E. Br. 1913 ● Mário Snopka l 51
Wigginsia corynodes a Wigginsia erinacea – pohled do historie II ● Jaroslav Vích l 56
Echinocereus dasyacanthus severně od Rio Grande ● Jan Hadrava l 62
Kroenleinia grusonii (Hildm.) Lodé – známý kaktus s neznámým jménem ● Libor Kunte l 67
Kaktusářský odkaz Benedikta Roezla ● Lubomír Berka l P/25
Jak pěstovat kaktusy, souhrn mých životních zkušeností 4 ● Quido Kuchařík l P/29
Nová kniha
Susan Carter: Plant Hunting Adeventures in Eastern Tropical Africa, 2024
(Dobrodružství na lovu rostlin ve východní tropické Africe) ● Jaroslav Vích l P/34
Pozvánka na jednání Valné hromady SČSPKS 2025 do Brna l P/34
Životní jubileum oslavuje... Gratulujeme!
Rudolf Polok – 90 let ● Lumír Král l P/35
Nejsou již mezi námi... Čest jejich památce!
Lubomír Hnát – in memoriam ● Lubomír Hnát ml. l P/35
Klub kaktusářů Parodia Jičín slaví 60 let ● Výbor KK Parodia Jičín l P/36
Reakce na článek Schlumbergera a Rhipsalidopsis (Kaktusy 1/2025, P 6–7) ● Martin Jiroušek l P/37
Nabídka kaktusářských akcí l P/39
Inzerce l P/42
Cestopisně laděný článek je i částečně neradostným pohledem na současný stav populací ariokarpusů v okolí města Tula v mexickém státu Tamaulipas a částečně ještě více zachmuřeným pohledem do budoucnosti těchto nádherných miniaturních klenotů mexické přírody. Za posledních několik desítek let padly za oběť rozvoji zemědělství, ale i celkovému rozvoji a rozšiřování bytových kapacit a občanské vybavenosti desítky a možná i stovky populací bez jakékoliv snahy odpovědných míst o jejich záchranu, případné přemístění na místa nevhodná k dalšímu industriálnímu rozvoji.
V úvodu je popisováno objevení tohoto zajímavého taxonu v provincii Catamarca, cca. 3000 m n. m., v údolí pokračující od městečka Fiambalá na sever, směrem k argentinsko-chilské hranici, přechodu v Paso de Francisco. Druh se vyznačuje miniaturním tvarem solitérně rostoucích stonků, malými trubkovitými květy i částečnou kleistogamií. V úvahu připadalo jeho zařazení v několika rodech, kupříkladu Neowerdermannia, Pyrrhocactus, Neoporteria, případně i vytvoření nového rodu. Překvapující je nejenom jeho značná uniformita, ale i neskutečně řídký výskyt. Autor se zmiňuje, že by se proto mohlo zde jednat o okraj rozšíření s tím, že hlavní oblast výskytu nebyla doposud objevena. V článku je i vzpomenuta jeho doprovodná kaktusová vegetace, jíž je z větších druhů Cumulopuntia boliviana a Soehrensia formosa a z malých pak Pterocactus tuberosus , Mahueniopsis minuta (syn. mandragora) a beztrnná forma Tephrocactus (Puna) bonnieae.
Autor se v pro něj typickém cestopisném článku vrací na místa, kde v posledních letech tráví svou dovolenou stále více Čechoslováků – na Kanárské ostrovy, konkrétně na ostrov Fuerteventura, který je domovem stapéliovité Caralluma burchardii, ale i několika dalších sukulentů. V úvodu seznamuje čtenáře s ostrovy jako takovými, kde leží, ke komu patří a seznamuje i s klimatem. V další části pak provází čtenáře po stráních, kde tyto rostliny rostou a seznamuje slovem i obrazem se způsobem jejich života. Konstatuje, že rostlin je na ostrově na dvou známých lokalitách stále ještě poměrně hodně, což je dobré pro budoucnost tohoto stonkového sukulentu v přírodě.
V pokračování článku z Kaktusy1/2025 začíná autor posouzením tří publikací C. Spegazziniho, které se týkají jmen „corynodes“ a „erinaceus“. Kritizuje přístup Brittona a Rose (1922) a krátce se zmiňuje o nálezu A. V. Friče Malacocarpus Kovařikii (1920). Tyto rostliny patří do příbuzenstva M. corynodes, což potvrdil A. Berger v popisu Ech. Kovarici Frič (1924) z r. 1929. A. Berger publikuje obě jména (corynodes a erinaceus), ale z publikovaných textů nejsou viditelné zásadní rozdíly. Dále autor pojednává o práci C. Ostena (1941), C. Backeberga (1959), D. M. Portera (1964), H. Krainze (1966, 1973), D. Hunta a N. Taylora (1987) a N. Gerloffa, J. Neduchala a S. Stuchlíka (1995). Z článku vyplývá, že řada autorů (Britton a Rose, Backeberg, Porter, Krainz, Taylor nebo Gerloff) se vůbec nezabývala obsahem Haworthova popisu. Jinak si nelze vysvětlit, proč akceptovali zjevnou absenci relevantních znaků nutných k identifikaci druhu! Závěrem autor polemizuje s prací Rehabilitation and Synonymy of Wigginsia corynodes od S. Albesiano a R. Kieslinga. Práce je vědecky nepřesvědčivá, chybí rozsáhlejší soubor studijních fotografií z přírodních stanovišť. Pro průkaznost tvrzení Albesiano a Kiesling chybí především srovnání s původními obrázky: Lemaire, Rümpler, Schumann, Arechavaleta, Berger, nebo Osten. Rovněž tvrzení, že „corynodes“ je „arechavaletae“ je více nepřesvědčivým tvrzením než seriózní botanickou prací. Rozborem historických pramenů nebyly zjištěny zásadní taxonomické rozdíly mezi Wigginsia erinacea a Wigginsia corynodes. Z časového hlediska bylo dříve publikováno jméno „corynodes“ a jméno „erinaceus“ je jeho synonymem.
V české a slovenské kaktusářské literatuře je velmi málo zmínek o druhu E. dasyacanthus. Autor připomíná rozdíly mezi tímto tetraploidním žlutokvětým druhem a trochu podobným, ale diploidním a růžovokvětým E. pectinatus s nímž byl donedávna spojován jako jeho varieta. Popisuje oblast rozšíření druhu ve Spojených státech - severně od řeky Rio Grande v Texasu a Novém Mexiku a také oblast výskytu texaského poddruhu crockettianus. Zmiňuje se o ekologii stanovišť a o svém pozorování na lokalitách, kde zaznamenal jen velmi málo semenáčků.
Autor se zabývá otázkou vytvoření samostatného rodu pro dlouho známý Echinocactus grusonii, který byl v roce 2014 zařazen do rodu Kroenleinia, tedy jako Kroenleinia grusonii. Ten je uznán odborníky a jeho správné zařazení potvrdily i nejmodernější molekulárně genetické metody zkoumající příbuznost taxonů na základě sekvenování chloroplastové DNA.
... a na závěr
