Úvodník ● Lubomír Berka | 3
Pyrrhocactus villicumensis Rausch – šedý vlk z argentinské provincie San Juan ● Rudolf Slaba l 4
Tephrocactus aoracanthus (Lem.) Lem. ● Mário Snopka l 10
Dlouho známá, a stále vzácná Mammillaria tetrancistra Engelm. ● Jan Hadrava l 15
Návšteva v Royal Botanic Gardens, Kew, Veľká Británia ● Igor Dráb l 19
Wigginsia corynodes a Wigginsia erinacea – pohled do historie ● Jaroslav Vích l 23
Inventura stanovišť opuncií v České a Slovenské republice ● Lubomír Berka l 29
Stalo se před padesáti lety ● Jaroslav Vích l P/1
Kdo vyřeší problémy týkající se pěstitelů (obecně) a pěstitelů kaktusů a sukulentů? ● Jaroslav Vích l P/2
Benedikt Roezl 13. 8. 1824–14. 10. 1885 ● Lubomír Berka l P/4
Dobrý nápad z Tábora ● Jaroslav Vích l P/6
Schlumbergera a Rhipsalidopsis ● Jaroslav Vích l P/6
Zpráva o činnosti Archivní sekce SČSPKS za rok 2024 ● Jiří Vochozka P/7
ad: Inventura stanovišť opuncií v České a Slovenské republice ● Lubomír Berka l P/8
Proliferace u Digitostigma caput-medusae ● Libor Kunte l P/12
Index 2024 ● Zdeněk Jiruše l P/I–VII
Astrophytum Brno stoleté ● Radek Čech l P/13
Zapomenuté knihy ● Jaroslav Vích l P/15
Výstava sukulentů a jiných exotických rostlin Brno 2024 ● Jana Čechová l P/15
Životní jubileum oslavuje... Gratulujeme!
Bohumil Petrach – 90 let ● Miroslav Valachovič l P/16
Nejsou již mezi námi... Čest jejich památce!
RNDr. Václav Šeda (15. 10. 1951–30. 11. 2024) – In memoriam ● Vladimír Bradna l P/16
Pozvánka na Pražské jarní sympozium ● Lubomír Berka, Jaroslav Bohata l P/17
Pozvánka na tradiční akci – jubilejní XXX. ročník – Otevírání sezony ve Dvoře Králové nad Labem ● Ondřej Mikeš l P/18
Nabídka kaktusářských akcí l P/19
Inzerce l P/22
V příspěvku se autor zmiňuje o dalších 2 nadbytečných (synonymních) jménech, P. melanacanthus a P. (E.) vertongenii. Uvádí jeho výskyt z 3 částečně oddělených oblastí, rovin severně od města San Juan (700 m n. m.), pohoří Sierra del Vilicum (700–1200 m n. m.) a pahorků u vesničky Marayes (600 m n. m.) Upozorňuje na skutečnost, že rostliny z těchto stanovišť jsou mezi sebou navzájem neodlišitelné, avšak vždy značně variabilní. Variabilita se projevuje zejména v otrnění, to může být jak kratší, tak delší, početné i méně početné, jen mírně vyhnuté, tak pokroucené a divoce propletené. Zbarvení květů je převážně žluté až žlutavě oranžové, u některých jedinců ale i oranžově červené. Převážně se jedná o menší rostliny kulovitého až mírně prodlouženého tvaru, naprosto výjimečně však mohou v pozdním stáří dosáhnout až 30 cm délky. V závěru příspěvku se autor zmiňuje i o pěstování, to označuje za středně obtížné až obtížné.
Další cestopisně laděný článek tentokrát zavádí čtenáře na přírodní stanoviště Tephrocactus aoracanthus do střední Argentiny. V úvodu autor krátce seznamuje s historií této rostliny, popisem a důležitými charakteristikami a jejími příbuzenskými vazbami. Upozorňuje na skutečnost, že jsou uváděny až 15 cm dlouhé trny (což v přírodě sám potvrdil). V dalším pak zavádí čtenáře přímo na několik nalezišť, kde současně rostlo i několik dalších kaktusů Cereus aethiops, Trichocereus candicans, Opuntia sulphurea, Echinopsis leucantha, na dalším pak Maihueniopsis darwinii a Denmoza rhodacantha. Potvrzuje velkou variabilitu jak ve velikosti trsů i jednotlivých článků, tak i v délce otrnění. V závěru konstatuje, že v kultuře rostlina nečiní potíže, pokud ji držíme při velmi sporadické zálivce (asi 4x za rok) a zimní teploty raději neklesají pod bod mrazu.
Autor stručně popisuje taxonomickou historii M. tetrancistra, která je nejnověji zařazena do rodu Cochemiea. Vysvětluje důvody jejího nesnadného pěstování s ohledem na výskyt v horké Sonorské a Mohavské poušti. Doporučuje roubování semenáčků na Echinocereus viridiflorus, ale upozorňuje na velmi malou klíčivost semen.
Autor si splnil svůj dávný sen a navštívil jednu z předních světových botanických zahrad – Royal Botanic Gardens v Kew, která byla v r. 2003 zařazena mezi památky UNESCO. Připomíná její historii a význam pro botaniku jako takovou a v neposlední řadě i její význam, pokud jde o sukulentní flóru celého světa. Zmiňuje unikátní herbář i velmi obsáhlou knihovnu odborných knih. Obrazem nás pak provádí po veřejně přístupných sukulentních sbírkách unikátního deseti mikroklimatickými zónami vybaveného skleníku Princess of Wales Conservatory. Bohužel ale mu zůstaly skryty klenoty, které jsou z pochopitelných důvodů v nepřístupných částech. Snad někdy příště?
Na vymezení taxonů Wigginsia corynodes a Wigginsia erinacea nikdy nebyl a není jednotný názor. Popisy druhů z 1.pol. 19. století jsou většinou vágní a sdělení v nich obsažená nediferencují jednoznačně typovou rostlinu. V první pol. 19. stol. století existovali „lovci rostlin“, kteří expedovali nalezené rostliny do Evropy. Nikdo z nich ale nezaznamenával zeměpisné ani morfologické podrobnosti nálezů. Cílem bylo zejména nasbírat rostliny a pokrýt náklady cesty. Z této doby neznáme místa nálezů a většinou ani jména nálezců. Většinou také nevíme, kam se dostaly exempláře z tehdejších sběrů. Je velmi pravděpodobné, že se rostliny z jediného sběru a stanoviště dostaly k různým zájemcům a do různých sbírek, kde dostávaly různá jména, o kterých se dnes dohadujeme. Vodítko pro identifikaci je třeba hledat také v dobových kresbách, znázorňujících popsanou rostlinu. V roce 1819 publikoval A. H. Haworth jméno Cactus erinaceus. Haworthův popis obsahuje velmi málo znaků k pozdějšímu určení rostliny. Jméno Cactus erinaceus Haworth je nejednoznačné a má zcela nejasný taxonomický obsah a není basionymem pozdějšího Echinocactus erinaceus Lemaire (1838). O rok dříve (1837) byl popsán Echinocactus corynodes Pfeiffer. Jako jméno holé (nomen nudum) ho publikoval F. Otto v Algemeine Gartenzeitung, Berlin v r. 1833. Autor se dále zabývá porovnáváním následných publikací obou jmen autory: S. Curtis (1842), C. F. Förster (1846), J. Salm_Dyck (1849), J. Labouret (1850), Förster/Rümpler (1886), K. Schumann (1898), J. Arechavaleta (1905). Pokračování v dalším čísle.
Autor článku si položil otázku, jakým způsobem se projevuje nastupující klimatická změna na výskytu kaktusů v přírodě České a Slovenské republiky. Do přírody se kaktusy ve střední Evropě dostaly jednoznačně činností člověka, kdy je entuziasté vysadili na různá místa, buď jako ozdobný prvek, nebo jako pokus, zda jsou rostliny v našich podmínkách schopny přežívat. Jak průzkum ukázal, v přírodě se dobře aklimatizovaly opuncie, hlavně Opuntia phaeacantha, která je schopna se šířit i generativně. Autor zjistil údaje o 40 lokalitách, které z větší části osobně navštívil a v článku krátce popsal jejich stav. V závěru příspěvku klade důraz na nešíření nepůvodních organismů, ohrožují místní druhovou rozmanitost.
... a ještě
