Společenská rubrika

 

Dr.I.K.M. – Ivan Milt sedmdesátníkem

Ivan Milt - 70 let

Ivan je členem olomouckého klubu kaktusářů od roku 1966. Za ta léta byl členem výboru našeho spolku a také jeho předsedou. Je znám především díky pěstování a velkým znalostem rodu Gymnocalycium. Jako gymnofil je znám po celém světě. Jeho dílo je publikováno na stránkách olomouckého klubu, kde ho Ivan neustále aktualizuje a doplňuje. Myslím si, že v republice je jen málo kaktusářů, kteří by ještě nenavštívili jeho specializovanou sbírku.
Ke kaktusům ho přivedl jeho strýc Ferdinand Plesník a dlouhá léta kaktusařil i se svým bratrem. Sbírka je především v pařeništích a teplé věci pěstoval i ve skleníku, který měl v patře svého domu v Nasobůrkách. V poslední době našel zálibu také v pěstování sulcorebutií a opravdu se mu daří. Ivan je stále v plné síle a pravidelně se můžeme setkávat s jeho příspěvky v kaktusářských periodikách.
Je to neskutečné, jak ten čas letí, a tak nezbývá než Ivanovi popřát pevné zdraví, hodně pěstitelských úspěchů a radost ze života.
Už se těším, jak spolu budeme zase moci poklábosit nad rostlinami.

Za KK Olomouc Michal Rec

 

_____________________________________________________

 

 

Ing. Petr Roszak – 80 let

Petr Rozsak - 80 let

Letos, 14. dubna, oslaví 80. narozeniny dlouholetý kaktusář a dlouholetý předseda Klubu kaktusářů Opuntia Český Těšín – Ing. Petr Roszak, krátkou dobu také člen výboru SČSPKS. Mladší kaktusáři si ho asi nebudou pamatovat, jen ti pokročilejší věkem, protože již delší dobu Petr sleduje kaktusářské dění z povzdálí. Vzpomínám na doby, kdy k nám do Ostravy jezdil přednášet. Byl vynikajícím organizátorem a propagátorem kaktusářství na Moravě, ale i sousedním Polsku. Pro přátele z Polska zajišťoval zájezdy do českých sbírek, sám potom do jejich sbírek s našimi kaktusáři zajížděl. Nezapomenutelný zážitek jsem měl na setkání polských kaktusářů v Grzegorzewicích u Varšavy v roce 1996, kde si Petr sedl k pianinu a hrál fantastické skladby, bavil tak celou společnost. Petr má rád hudbu, zvláště mu učaroval jazz. Kromě pěstování kaktusů se nějakou dobu věnoval i chovu plazů, aby se opět po letech vrátil ke kaktusům. Kaktusy jsou prostě jeho osud. Naposledy jsme se viděli a dobře popovídali na sympoziu Pobeskydí, nebo na schůzi k 50. výročí Klubu kaktusářů Český Těšín, ve sbírce Rosti Pavloska v Třinci, dne 17. 5. 2019. Kovidová doba nás přinutila omezit kontakty na internet či telefonáty, to by se teď mohlo změnit. Přejeme oslavenci do dalších let hlavně pevné zdraví, mnoho štěstí, rodinné pohody a pěstitelských úspěchů, plné kvetoucích kaktusů.
Za moravskoslezské kaktusáře
Lumír Král

 

_____________________________________________________

 

 

Mgr. Viktor Müller – 80 let

Viktor Müller - 80 let
Do party letošních osmdesátníků patří také Mgr. Viktor Müller z Benešova u Prahy, který své jubileum oslavil 7. února letošního roku. Celý život pracoval ve školství a svoji profesní kariéru končil jako školní inspektor. Viktor patří mezi zakládající členy kaktusářského spolku v Benešově. Benešovská organizace byla založena v roce 1970 a založení provázela účast předsedy Svazu českých kaktusářů JUDr. B. Schütze. Jako začátečník se po založení spolku aktivně zapojil do práce a brzy se vypracoval v respektovaného pěstitele a odborníka. Zajímal ho především rod Notocactus sensu Buxbaum, zejména pak jeho tehdejší podrod Malacocarpus (nyní Wigginsia). Díky jeho umění byla rozmnožena řada druhů, které se k nám, v kaktusářské konjunktuře sedmdesátých a osmdesátých let minulého století, dostaly. Mimo rod Notocactus se zajímal a pěstoval mnoho jiných kaktusových rodů (Blossfeldia, klasické Mexiko aj.). Jeho velkou zálibou byly také orchideje, bonsaje a z neživých také zkameněliny, za kterými často vyjížděl. Dalšími z koníčků jsou stále akvaristika a fotografování, především zvířat. Viktor navštívil a fotografoval zvířata a další chovance ve všech významnějších zoologických zahradách v Evropě. Fotografie doplňoval i texty, takže vznikla obdivuhodná sbírka, jakýsi atlas světové fauny, nemající obdoby. Viktorův život byl plný smysluplné práce, ale ani jemu se nevyhnuly životní strasti. V roce 2007 se musel vzdát své sbírky kaktusů, kterou rozdal kamarádům. Dům, na jehož zahradě byl Viktorův skleník, byl prodán a pro Viktora zde už nebylo místo. V roce 2012 v prosinci zemřela jeho milovaná žena Marie, která ho v jeho zájmech podporovala a byla mu oporou v běžném životě. Trvalo mnoho měsíců, než se Viktor vyrovnal s nepřízní osudu. Znovu si pořídil pár rostlin, znovu vysévá, na balkoně pěstuje tillandsie a občas vyjíždí za svými zálibami. Po odmlce ho potkáváme na různých kaktusářských akcích, kam už zase, plný energie, jezdí.

Milý Viktore, osmdesátka je jen číslo, proto Ti přejeme do dalších let pevné zdraví, hodně životních radostí a mnoho dalších let ve společnosti kaktusařením postižených lidí.
Kaktusáři z benešovského spolku a ostatní přátelé z celé republiky.

 

_____________________________________________________

 

 

In memoriam
Ing. Jiří Spurný, CSc. (22. 4. 1949–23. 1. 2022)

Ing. Jiří Spurný - In memoriam
Letošní zima byla krutá, do kaktusářského nebe nám poslala řadu pěstitelů kaktusů. Takovou podobnou smutnou zprávu jsem se dozvěděl koncem ledna 2022, že nás opustil ing. Jiří Spurný, kterého jsem znal od roku 1969, tedy jak kdysi říkával př. Josef Hanuš z Hradce Králové „od kaktusářského kojeneckého věku“. S p. Hanušem a p. Rajtmajerem mne poprvé také toho roku navštívili ještě v Olomouci na Novosadech.
Jiří Spurný bydlel a pracoval v Praze, kde se také narodil. Vystudoval VŠ zemědělskou a specializoval se na chemii – na ochranu rostlin. Této profesi se pak věnoval vlastně celý život, byl posléze členem vedení jedné nadnárodní firmy zabývající se ochranou rostlin a výrobou prostředků k této činnosti potřebných. Již od začátků své náklonnosti k sukulentním rostlinám ho upoutala především krása rostlin rodu Gymnocalycium, ovšem věnoval se i dalším rostlinám pocházejících z Jižní, ale i Severní Ameriky. Pochopitelně byl i dlouholetým a stálým členem sdružení Gymnofil a do občasníku tohoto spolku přispíval také svými články.
Vzájemně jsme se navštěvovali dlouhodobě, a to přerostlo i v rodinné přátelství. Co jsme se najezdili před desítkami let do Prahy-Troje, o kterémžto místě jsem kdysi napsal „uprostřed Prahy, na kraji civilizace“. Dům byl postaven v zahradní čtvrti se zahradou na svahu, ze kterého bylo zvláště večer vidět krásné centrum Prahy s osvětlením. Zde jsme se také setkali s manžely Bozsingovými ze Salzburgu nebo manžely Piltzovými z Německa a mnoha dalšími kaktusáři – Jirkovými kamarády, ze kterých musím připomenout hlavně bratry Červinkovy z Čelákovic, Václava Jiránka a Břeťu Studenovského, oba z Prahy. Po odchodu do důchodu, kdy se z něj stal rentiér na odpočinku (snad lepší název než staré omšelé slovo „důchodce“), se přestěhoval se svojí manželkou Hankou do jižních Čech do malé obce uprostřed přírody na Šumavě, kde měl fóliový skleníček a opět se věnoval pěstění gymnokalycií, ale zalíbily se mu i sulkorebucie.
S Jiřím Spurným jsme po roce 1989 hodně cestovali za kaktusy do zahraničí, zvláště pak do Rakouska a Německa, hlavně za pěstiteli gymnokalycií. Vícekrát jsme navštívili p. Hanse Tilla, Helmuta Amerhausera, Gerta Neuhubera a Franze Strigla. Jednou jsme také vyrazili do Belgie a Holandska zhlédnout sbírky p. Edmonda Crombeze, manželů Piltzových, p. továrníka Jacquese Lamberta v jeho zámečku, potom Ludwiga Berchta a dalších. Na naleziště gymnokalycií se Jiří nikdy nevypravil, neb to považoval tak jako já za zbytečné, když tam jezdí tolik našich turistů. Jiří Spurný byl také poctivým účastníkem různých schůzí a sympozií, měl jsem v úmyslu se s ním sejít na Pražském sympoziu na jaře 2022, když zdraví poskytne možnost jet vlakem do hlavního Města, ale osud tomu asi chtěl, že namísto toho mne syn vezl na obřad do Prahy na Olšany.
Je mi smutno při psaní tohoto nekrologu. Velmi smutno. Nikdy bych nepředpokládal, že já budu první psát nekrolog. Vždy jsem myslel že tomu bude naopak.
Ivan Milt

 

____________________________________________________

 

Horst Havelka – 80 let

Horst Havelka - 80 let

Zdá se to až neuvěřitelné, v lednu 2022 oslavil 80 let pan Horst Havelka z Nových Heřminov, obce mezi Bruntálem a Krnovem. Horst, kterého známe jako stále usměvavého a energií hýřícího pěstitele, začal pěstovat kaktusy už v šedesátých letech minulého století. Jeho celoživotním koníčkem se ale stalo pěstování sukulentů a jiných exotických rostlin, které ho prostě očarovaly. Začínal s malým skleníčkem na zahradě, ale brzy přistavěl ke svému domu větší skleník. Tento skleník je celoročně vytápěný a slouží k pěstování sukulentů a jiných rostlin. Kaktusy dostaly místo v dalším skleníku, postaveném na střeše, kde se leze po žebříku. Těmito skleníky prošlo mnoho návštěv. Vzpomínám na historku, kdy na Bruntálsko jezdívali Petr Pavelka se synem Petrem z Příbrami k rodině. To už byli od sebe jen pár kilometrů, tak stačilo jen zavolat, zda mohou přijet. Hovor začínal následovně: „tady Petr Pavelka Staré Heřminovy, je tam pan Horst Havelka Nové Heřminovy?“ Slovo dalo slovo a návštěva oběma Pavelkům učarovala, zvláště když zde viděli větší kolekci lithopsů, konophyt a jiných mesemb. V následujících letech se oba Pavelkové začali těmto rostlinám intenzivně věnovat a Petr Pavelka ml. se stal odborníkem světového jména.
Když jsem po základní vojenské službě začínal znovu s pěstováním kaktusů, navštívil jsem všechny sbírky kolem Krnova, odkud pocházím. Nedávno jsme na toto téma s Horstem mluvili a došli jsme k závěru, že se známe už opravdu dlouho.
Kaktusáři z Krnovska a Bruntálska se scházeli pravidelně každý měsíc u někoho z nich ve sbírce a přes zimu v kanceláři jejich předsedy Josefa Křípala z Krnova. Nezapomenutelné byly návštěvy u Horsta Havelky. Vždy bylo o čem diskutovat. Kaktusáři z Krnovska měli mezi sebou vždy velmi přátelské vztahy. Jezdívali na společné dovolené, pořádali zájezdy do sbírek a na různé kaktusářské akce. Vzpomínám na úsměvnou historku, kdy se v pozdních hodinách, na sympoziu Kaktusy v Pobeskydí, zeptal známý, nejmenovaný pěstitel skupinky diskutujících: kdo to je? Tenkrát Mirek Kupčák pronesl, dnes už legendární větu: „ty neznáš Horsta Havelku, kdo nezná Horsta Havelku, není kaktusář“. Bohužel po roce 1989 nastal útlum klubové činnosti, dříve narození pěstitelé odcházeli do kaktusářského nebe, až Klub kaktusářů v Krnově zcela zanikl. Zůstali jen dva nebo tři starší, skalní kaktusáři. Horst Havelka občas přijede na schůzku KK Ostrava, zejména je-li přednáška o jeho oblíbených sukulentech. Když jedu s manželkou do Jeseníků, nezapomenu Horsta Havelku navštívit a povykládat u kafíčka.
Horste, chtěl bych Ti za nás kaktusáře popřát do dalších let především hodně zdravíčka, štěstí, pohodičky a pěstitelských úspěchů. Ať Tě dobrá nálada nikdy neopustí. Budu se těšit na další milá setkání.
Lumír Král

 

____________________________________________________

 

Ing. Pavel Franc – 70 let

Pavel Franc - 70

V pondělí 10. ledna 2022 oslavil člen KPKS Roudnice n. L. významné jubileum – 70. narozeniny. Členem spolku je už více než půl století.
První kaktusy mu ukázal jeho otec, který byl až do roku 1984 pokladníkem našeho podřipského klubu. Pavel Franc je absolventem bývalé VŠZ v Praze, až do roku 2021 pracoval jako soukromý zemědělec v Ředhošti. V této obci má jednu z největších sbírek kaktusů a sukulentů v Ústeckém kraji.
Ve sbírce má velkou kolekci zástupců rodů Mammillaria a kromě jiného také Euphorbia. Dodnes rád cestuje do obou částí Ameriky, navštívil také Madagaskar a Jižní Afriku, nebo desítky sbírek v Německu, Holandsku a v Belgii. Na spolkových výstavách jsou jeho výpěstky pravidelně největší ozdobou expozice.
Výbor KPKS Roudnice n. L. přeje oslavenci dobré zdraví a mnoho dalších let potěšení z naší společné záliby.
Jan Gratias

 

_____________________________________________________

 

Zdeněk Botoš - In memoriam
(1953–2021)

Zdeněk Botoš

Dne 25. 11. 2021 opustil naše kaktusářské řady pan Zdeněk Botoš z Třebušína na Litoměřicku.

Vybavuji si to jako dnes - vyzvedávám Zdeňka v malebném Třebušíně, městě, nad nímž se na čedičovém vrchu hrdě tyčí pozůstatky kdysi slavného Žizkova hradu Kalich. Přijíždím jako téměř vždy pozdě… Ať už zní moje výmluva jakkoli, Zdeněk ji vždy vlídně vyslechne a záhy se uvelebí na sedadle spolujezdce – neunikne mu můj poněkud drsnější způsob zavírání dveří – vždyť před lety, ještě v řadách hasičů, si služební auta museli hýčkat. Nyní se proto stává obhájcem i mého vozu – zaslouží si přece šetrné zacházení! Nezapomene mne vzápětí pochválit, kterak jsem vyluxoval potahy, abych se po tom pokárání necítil být příliš nesvůj… Ale to už stoupáme do kopečků u Rýdče a Tašova, rozprostírá se před námi malebná krajina Českého Středohoří a Krušných hor, koupajících se v modravé dáli, a pomalu zapřádáme hovor. Tu si na něco postěžuji já, tu zas on, vzápětí se řeč stočí k rodině – Zdeněk se pochlubí svými šikovnými vnoučaty, zmíní se o manželce a téměř vždycky se dotkneme nějakých zdravotních problémů – inu, o čem jiném se také dá mluvit s doktorem? Na okraji lesa, pole, nebo v zákrutu cesty nás často překvapí nějaký ten daněk, zajíc, nebo srna – jednou nám přes cestu přeběhl i jezevec. Jsou však chvíle, kdy Zdeňkovi dojde řeč – stává se to hlavně v ostrých zatáčkách nad ústeckou čtvrtí Střekov - poněkud křečovitě se přitom drží opěradel a madla nad dveřmi spolujezdce – tehdy si uvědomuji, že má jízda se začíná podobat adrenalinovému zážitku a trochu zvolním. Zdeněk,  jakoby mi četl myšlenky, mávne rukou a řekne: “Tak holt přijedeme o deset minut později, ono se to nepotentuje...”. Nepotentovalo se to nikdy – jako opozdilci jsme měli problém leda tak najít volnou židli v salonku… 

Zdeněk pocházel z Ploskovic, vyučil se malířem, ale byl mužem mnoha profesí – nějaký čas pracoval v kovovýrobě, později posílil řady litoměřických hasičů. Ještě v důchodovém věku vypomáhal obci Třebušín jakožto předseda sboru dobrovolných hasičů – mohl tak své dlouholeté zkušenosti patřičně zúročit. Kaktusům a ostatním sukulentům se začal věnovat již ve školním věku. Ani on se nevyhnul některým začátečnickým chybám - například po jednom zimování v temném sklepě mu část sbírky shnila. Z chyb se ale brzy poučil – dokladem toho jsou sbírkové kusy z roku 1975 (stejného roku se Zdeněk oženil), jenž můžeme v jeho skleníku najít dodnes. Již po svatbě se Zdeněk natrvalo zabydlel v Třebušíně a zde si postavil dva skleníky – jeden  víceméně “sbírkový”, druhý “provozní”, ve kterém pečoval o semenáčky a ošetřoval, nebo “zmlaďoval” dospělé jedince. Nalezli byste tu obrovské ferokaktusy, sloupkovité čahouny (např. Armatocereus, Carnegie, Trichocereus pasacana v. zizkeanus, Cleistocactus straussi, Myrtillocactus  schenckii, Cephalocereus senilis, Oreocereus ritterii a další), astrofyta, notokaktusy a dalších zástupce různých rodů. Pojilo jej přátelství s řadou kaktusářů, nejen z oblasti Ústí nad Labem, Roudnice, ale také např. ze Žatce a Rakovníka. Ve výsevech nepolevil ani jako důchodce – s láskou si hýčkal nové přírůstky do své velké kaktusové rodiny a neváhal kaktusy darovat přátelům plnými hrstmi – a to nejen drobné odchovance, nýbrž i vzrostlé a letité rostliny. Já jsem kupříkladu od Zdeňka v dubnu 2015 dostal nejméně dva kaktusy, kterým bych měl vlastně vykat – jsou totiž o několik let starší než já (ročníky 1975 a 1976) – Ferrocactus histrix a pěkný exemplář “sedátka pro tchýni” (tedy E. grusonii) – žádnou korpulentní dámu bych na něj ovšem neposadil – riskoval bych, že tomu krasavci zlomí trny… 

S dcerou jsme se tenkrát cítili jako Alenka v říši divů - já zíral na skleník a dcera zas obdivovala v chlívku malá prasátka, králíčky a kočku – svou ukázněností si od manželů Botošových vysloužila sušenky a čokoládová vajíčka… Když jeden z mých litoměřických kolegů zastupitelů – sám amatérský kaktusář - navštívil Zdeňkovu sbírku, užasle zíral na sloupkovité velikány a pak prohlásil: “Tak takové kaktusy jsem neviděl ani v Kew gardens – a že tam měli věru pěkné kousky...”.Zdeněk se pravidelně účastnil schůzek Ústeckých kaktusářů – se zájmem sledoval přednášky z cest o Mexiku a nejednou vypomohl se zapůjčením svých rostlin pro výstavy klubu. I v časopisu  Kaktusy se o něm v krátkém článku zmínil přítel Jan Gratias (číslo 2/2020). Co ještě dodat na závěr? Zdeňku, všem nám moc chybíš a snad je ti v tom kaktusovém nebi dobře !
MUDr. Miroslav Jenček

 

_____________________________________________________

 

In memoriam: Jiří Lipš (30. 3. 1951–20. 1. 2022)

Jiří Lipš - In memoriam

Rodák z Chřibské, kamarád se „zelenýma rukama“, dobrodinec a asketa, takto by mohla znít zkratka charakteru Jirky Lipše, nadšeného kaktusáře, milovníka rostlin a vůbec všeho živého. Největší kus svého života prožil v osvobozující skromnosti ve svém domě obklopeném přírodou, skleníky a fóliovníky se sukulenty a kaktusy na okraji Dobkovic u Děčína. Jako vyučený zahradník měl opravdu šikovné „zelené ruce“. Za neuvěřitelně krátký čas dokázal rozmnožit z jediného „oplégru“ celou bedýnku krásných rostlin, a bylo jedno, jestli šlo o kaktus nebo jiný sukulent. Jirka Lipš byl dlouholetým členem Klubu kaktusářů v Ústí nad Labem. Spolupracoval aktivně i s Klubem kaktusářů v Děčíně a v Roudnici nad Labem. V letech 2004 až 2007 se dokonce zúčastnil jako vystavující i prodavač výstav KPKS v Roudnici nad Labem.
Pro mě osobně (LK) Jirka znamenal ještě něco víc – byl to jeden z mých učitelů, který mi zprostředkoval kaktusářský svět, na kterém jsem jako dvanáctiletý klučík začal stavět. Vzal mě s sebou do Polska a po revoluci do vzdáleného Darmstadtu ke Gerhardu Köhresovi. Já jsem se snažil oplatit Jirkovi vše tím, že jsem mu v roce 1994 ukázal krásy Mexika, které jej zcela očarovalo a pohltilo. Cestování za K+S se pak na dlouhý čas stalo jeho velikou vášní. Po Mexiku následovaly cesty do Jižní Ameriky. Uchvácen byl krásou a skromností Bolívie, kterou pak navštívil opakovaně, a kde se podílel na nálezech zajímavých populací sulkorebucií. Jirka v roce 2004 přežil svou smrt při strašlivé havárii, necelý 1 km od domova, během návratu z Řípské pouti. Bohužel, boj s novým protivníkem se mu vyhrát nepodařilo.
Jirko, budeš nám všem moc scházet. Čest Tvojí památce!
Jan Gratias, Libor Kunte

 

_____________________________________________________

 

Ing. Jiří Pešat – In memoriam, 6. 7. 1939–16. 1. 2022

Ing. Jiří Pešat - In memoriam

Dlouholetý předseda Klubu kaktusářů Zlín zemřel po krátké a těžké nemoci. Pouhých 18 dnů poté, co opustila tento svět jeho milovaná žena Jindřiška. České i slovenské kaktusářství jeho odchodem ztrácí dalšího z generace kaktusářů, kteří stáli u masivního a spontánního rozvoje české a slovenské kaktusářské obce. Jeho kaktusářské začátky spadají do roku 1967, kdy se během povinné vojenské služby seznámil v Brně s trnavským kaktusářem Imrichem Gažovičem. Ten ho ovlivnil natolik, že Jirka, po návratu z vojenské služby v roce 1967, vstoupil do kaktusářského spolku v tehdejším Gottwaldově a začal vysévat semena kaktusů. Dá se říci, že velmi úspěšně. To ho podnítilo k dalším kaktusářským aktivitám. V této době už pracoval jako projektant-statik v podniku Centroprojekt Gottwaldov. Začátky pěstování neměl jednoduché a jako začátečník-okýnkář prošel vývojem jako hodně z nás. Kvůli nedostatku místa pěstoval hlavně mexické miniatury. Snažil se také o kompletaci osmnácti, tehdy známých a uznávaných, monotypických rodů. Mnoho rostlin získal od pražského kaktusáře Jaromíra Košata, který se na mexické kaktusy specializoval. Odchodem do důchodu v roce 2000 si začal plnit svá celoživotní kaktusářská přání, k čemu dosud bytové podmínky nepřály. Odstěhoval se na venkov do Lipové u Slavičína a začal se věnovat kaktusářství „na plný úvazek“. Opravil rodinný domek, upravil zahradu a část půdy a střechy domku předělal na skleník. Do sbírky postupně přibylo mnoho rostlin, které si do té doby nemohl z prostorových důvodů dovolit. V roce 2008 se ve Zlíně konala Valná hromada SČSPKS a Jiří Pešat, jako předseda Klubu kaktusářů ve Zlíně, spolu s organizačním týmem věnovali přípravě mnoho času a energie. Tato příprava se projevila nejen v bezchybné organizaci akce, ale především ve spokojenosti účastníků. Jiří Pešat byl nejen výborný pěstitel a organizátor spolkové činnosti, ale také uznávaná osobnost kaktusářského života. Dvaadvacet let jeho předsednictví ve zlínském Klubu kaktusářů zanechalo nesmazatelnou stopu v historii českého a slovenského kaktusářství. I když jeho plodný život přesáhl 80 let, ti, kteří ho znali, se smutkem hodnotí jeho odchod jako předčasný.
Čest jeho památce!
Klub kaktusářů Zlín

 

_____________________________________________________

 

Jaroslav Landa – 75 let

Jaroslav Landa - 75 let

Dne 18. ledna 2022 oslavil své 75. narozeniny p. Jaroslav Landa, zakladatel Klubu kaktusářů Náchod v roce 1974 a jeho první předseda.
Jako tehdejší člen Klubu kaktusářů Dvůr Králové n. L. se nechal inspirovat královédvorskými kaktusáři, konkrétně p. Josefem Codrem, Zdeňkem Francem a dalšími, kteří mu vnukli myšlenku založit klub kaktusářů v Náchodě. Tehdy v kaktusářské branži Náchoda již vévodil zahradník A. Mojžíš, který vedl zahradnictví MPKS Náchod, dále p. Dvořáček, Rail a jiní, u kterých byla možnost získat nějakou tu rostlinku do sbírky. Myšlenku se mu podařilo uskutečnit a v roce 1974 se konala ustavující schůze Klubu kaktusářů Náchod. V průběhu let jej ve vedení Klubu vystřídal ing. A. Pitaš, poté p. Marie Koutská. Společným úsilím všech členů Klub žije dodnes a v roce 2024 oslaví 50 let od svého založení.
P. Jaroslav Landa celý život pracoval jako mechanik kancelářských strojů u firmy Kancelářské stroje, později se osamostatnil.
Kaktusy jej však provázejí celým jeho životem. Jeho sbírka prošla v průběhu doby proměnami, z Náchoda se v obměně přestěhovala do Doubravice u Nahořan. Kromě kaktusů a sukulentů jsou ve skleníku přes léto k vidění i další rostliny, konkrétně achimenesy, česky honzíky, kterých má přes 100 odrůd.
P. Jaroslav Landa je po celou dobu aktivním členem Klubu a podílí se na společných akcích. Do dalších let mu přejeme především pevné zdraví a mnoho radosti z jeho zálib.

Za Klub kaktusářů Náchod sestavil Jindřich Svoboda

 

_____________________________________________________

 

Jiří Kolařík 20. 2. 1957–6. 1. 2022

Jiří Kolařík In memoriam

V těchto dnech Brno bohužel zasáhla smutná zpráva. Naše řady navždy opustil náš předseda Jiří Kolařík.

Narodil se v Opavě, kde strávil také svoje mládí. Vystudoval Vysokou školu báňskou, obor geologie (1976–1981). Po ukončení studií nastoupil do ostravského Dolu Jan Šverma. Už od studentských let toužil po svobodě, proto se také pokusil emigrovat. Jeho první pokus v roce 1982 se mu bohužel nezdařil. Zkusil to tedy následující rok podruhé, a jak to v té době zkoušelo hodně lidí, přes tehdejší Jugoslávii se dostal do Spolkové republiky Německo. Začátky měl tehdy hodně těžké. Díky pomoci Norberta Gerloffa se ze sběrného tábora emigrantů přestěhoval do Besigheimu nedaleko Ludwigsburgu, kde působil až do svého návratu. Po sametové revoluci v roce 1989 se vrátil do Československa a založil firmu na povrchové tvrzení kovů. Rovněž vyráběl i pece na tento způsob zušlechťování železa. Byl jeden z prvních, kdo tuto technologii u nás praktikoval a dovezl ji k nám ze zahraničí. Firma měla svoje lepší i slabší chvilky, ale v poslední době se mu dařilo velmi dobře.

Kaktusům se začal věnovat už na střední škole, kdy docházel do kaktusářského kroužku ZK Ostroj v Opavě. V té době ho velmi zajímal rod Gymnocalycium, kdy svým nadšením dokázal ovlivnit i zkušené kaktusáře. Když později studoval vysokou školu, docházel i mezi ostravské kaktusáře. V roce 1986 se podílel jako spoluautor v německém časopisu Internoto na popisu dvou nových druhů rodu Notocactus (Notocactus arnostianus a Notocactus ritterianus). Kaktusům se intenzivně věnoval i v emigraci a stal se členem DKG a Internoto. Díky působení v těchto organizacích a díky Norbertu Gerloffovi se seznámil s předními evropskými kaktusáři. Po návratu do Československa mu bohužel zmrzla asi 10 m2 velká sbírka notokaktusů a wiggginsií, ve které bylo mnoho letitých a importních rostlin. Z této nemilé situace se brzy otřepal a začal kaktusařit znovu. Během svého života navštívil několikrát domovinu kaktusů, některé státy opakovaně. V letech 2005–2015 několikrát vycestoval za moře a navštívil Argentinu, Bolívii, Chile, Peru a USA. Při jeho cestách do Argentiny mu učarovaly kaktusy rostoucí v Patagonii. Minulý rok na podzim dokončil stavbu skleníku a těšil se, že by vše letos nastěhoval.

V Brně vykonával funkci předsedy, před svým zvolením byl místopředsedou. V posledních letech zajišťoval překlady zahraničních přednášejících z německého jazyka.

Jiří měl i jiné koníčky, kterým věnoval mnoho energie. Pořídil si vinný sklep a k tomu vinohrad. Angažoval se mezi vinaři v Kurdějově. K tomu obhospodařoval sad s ovocnými stromy, a aby mu dobře plodily, začal se věnovat i včelaření. Měl spoustu dalších plánů do budoucna, bohužel si je už nesplní.

Čest jeho památce!

Za KK Astrophytum Brno napsal Radek Čech

***

Nekrolog brněnského Astrophyta k úmrtí Jiřího Kolaříka vyjadřuje smutek. Stejně jako reakce jeho zahraničních přátel, jejichž vzpomínky dokreslují jeho osobnost. Jsou určeny všem, kteří Jirku znali:

To je neuvěřitelně smutná zpráva! Mnoho z nás zná Jiřího tak dlouho. A na naší konferenci udělal tak dobrý dojem! Jsem moc rád, že jsem s ním v Plzni mohl strávit večer u stolu. Chybí mi další slova. Ve smutku myslím na Jiřího. Bohužel nikdo z nás nebude moci přijít na pohřeb. Jiří si zasloužil velké rozloučení. 
Dr. Thomas Engel

Děkuji mnohokrát za velmi smutnou zprávu. Moje myšlenky jsou s jeho rodinou.
Mario Wick

Byl jsem velmi šokován: znám Jiřího z INTERNOTO více než 30 let. Jen před pár měsíci se podílel svými překlady na naší společné konferenci.  A pamatuji si ho jako silného muže – neuvěřitelné, že jeho život byl ukončen tak rychle. 
Wolfgang Prauser, 1. předseda INTERNOTO

To je pro mě opravdu šok. Měl jsem ho moc rád a užil jsem si čas s ním. Naposledy to byla Plzeň, a to byl tak dobrý čas. Je těžké přijmout, že je pryč... 
Peter Krämer

Tato zpráva mě velmi mrzí. Jiří byl pro mě tak dobrý člověk, kamarád a dobrý přítel. A byl ještě tak mladý. To je opravdu špatné. 
Wolfgang Gemmrich

Bohužel hodně smutná zpráva. Je mi líto, že se opět loučím s dobrým přítelem. Chtěl bych vyjádřit soustrast Jiřího rodině.
Wolfgang Papsch

J. Vích

 

_____________________________________________________

 

František Pícha – 80 let

František Pícha – 80 let

Dne 12. listopadu minulého roku (2021) oslavil své osmdesáté narozeniny pan František Pícha. Vyučil se zámečníkem a pracoval v Blanických strojírnách ve Vlašimi jako montážník a seřizovač balicích strojů. První kaktus dostal od své ženy a tento zájem mu již celoživotně zůstal.  K němu přibral ještě rybaření a houbaření. První skleník si postavil u rodičů ve Všechlapech, nedaleko Vlašimi. Později přestěhoval svou sbírku do foliáku a na několik zakrytých stolů do nedaleké vesničky Libež na břehu Blanice. To časem přineslo problémy v podobě několika malých povodní a jednou stoletou, kdy se sbírka ocitla 2 m pod hladinou vody. Sbírka byla z části znehodnocena vodou a bahnem a část rostlin byla odplavena. Přes nepřízeň osudu František sbírku obnovil a pokračoval v pěstování. O jeho pěstitelském umění svědčila nejen jeho sbírka, ale také jeho rostliny na výstavách. V našem spolku se František angažuje od jeho založení. Téměř celou dobu pracoval jako pokladník, knihovník a distributor časopisů. Velmi aktivně se zapojoval do pořádání spolkových výstav a v poslední době vystavoval i sám. V současnosti vychovává ze svého vnuka svého následovníka-kaktusáře. Jeho práce ve spolku si velmi vážíme a přejeme mu k jeho omdesátinám co nejvíce zdraví a životní energie do dalších let. 

Přátelé z Klubu kaktusářů Benešov, z. s.

 

_____________________________________________________

 

Ing. Vladislav Šedivý oslavil 80

Vladislav Šedivý

Vladislav Šedivý je dlouholetý člen SPKS Praha, kde je zároveň členem výboru, v letech 1996–2021 byl členem redakční rady časopisu Kaktusy (mimo jiné byl také v roce 2004 byl zvolen do výboru SČSPKS). V SPKS Praha se rovněž intenzivně zabýval historií Spolku, byl našim dlouholetým archivářem, výsledky jeho bádání lze najít ve Věstnících pražského Spolku, kde uveřejnil rozsáhlý seriál o osobnostech pražského kaktusářského života a v několika Sbornících k výročím Spolku. Pro Spolek využíval své kontakty se zahraničními kaktusáři, toto se projevilo hlavně při tvorbě náplně tradičního Pražského sympozia.

25. října 2021 oslavil krásné životní jubileum.

Vláďa je především pěstitel kaktusů, na vysoké odborné úrovni se zabýval pěstováním ariokarpusů, eskobárií, sklerokaktusů a koryfant. V současnosti má jen malou sbírku pro radost.

Jeho jméno je třeba také dát do vztahu s občasníkem Aztekia (1977–1993), který byl věstníkem sekce Mexikofilů. Vláďa společně s Jiřím Zázvorkou a Janem Říhou dodávali tehdy nedostupné informace zájemcům o rostliny z Mexika a Jihozápadu USA. Dodnes je v celosvětovém kaktusářském měřítku vyhledáváno poslední číslo Aztekia – Jména kaktusů A. V. Friče, které zpracoval společně s J. Zázvorkou. Stejně tak po sobě zanechává výraznou stopu v ročence Atlas kaktusů, kam napsal několik desítek textů (zejména k položkám o rostlinách z rodů Ariocarpus, Coryphanta, Echinomastus, Escobaria, Turbinicarpus). Kromě jednotlivých listů zpracoval pro Atlas kaktusů podrobné monografie rodů Ariocarpus, Echinomastus, Escobaria, Ortegocactus a Thelocactus.

V letech 2001 až 2006 napsal články do bývalého časopisu Svět exotických rostlin například o rostlinách z rodů Ariocarpus a Thelocactus.

Do dalších let přejeme Vladislavu Šedivému hlavně dobré zdraví a trvalé potěšení z pěstování kaktusů.

Za redakční radu časopisu se k dlouhé řadě gratulantů připojili i Jan Gratias a Lubomír Berka

 

_____________________________________________________

 

Josef Bušek in memoriam

Josef Bušek in memoriam

V úterý 3. srpna v ranních hodinách opustil na věky tento svět pan Ing. Josef Bušek. Strohá věta oznamující smutnou událost o skonu člověka. Pro nás, pro kaktusáře, však odešel na věčnost výjimečný člověk, silných morálních zásad, plný odborných znalostí, spolehlivý kamarád a přítel.

Josef Bušek se narodil 8. 7. 1942 ve Zlíně, ale v jeho třech letech, těsně po válce, se rodiče přestěhovali do Liberce, kde později absolvoval základní i střední školu. Když Josef dostudoval v roce 1965 Vysokou školu strojní v Liberci, chvíli se živil jako konstruktér v několika českých podnicích. Bohužel, stále složitější politická situace a pevné chopení se moci bolševiky, jej donutily po srpnu 1968 natrvalo opustit milovanou rodinu i vlast, aby se usídlil jako emigrant v Německu. Tam začal jako mladý a schopný inženýr pracovat u známé firmy VDO (Vereinigte DEUTA – OTA) ve Frankfurtu nad Mohanem, zabývající se výrobou rychloměrů a otáčkoměrů pro automobily, aby se postupně osamostatnil a založil vlastní prosperující projekční kancelář.

Svobodný život v tehdejší Spolkové republice Německa mu dovoloval kontakt s celým světem a také cestování za kaktusy a sukulenty do míst, o kterých si většina Čechů mohla jen snít. Pepa už v té době spolupracoval s mnoha českými kaktusáři a ti se zase nebáli se s ním kontaktovat. Byla to divná doba. My o nějaký rok mladší jsme Pepu více poznali před třiceti lety, kdy do ČR přijížděl často a účastnil se mnoha sympozií a akcí buď jako host, přednášející, nebo excelentní tlumočník do němčiny či angličtiny. Jeho úžasný potenciál byl v tom, že propojoval lidi od nás se svými známými z Německa i jiných zemí. Miloval americké kaktusy, zajímaly ho mexické druhy, zvláště pak astrofyta. Rád cestoval za kaktusy také do Jižní Ameriky a nenechávaly ho klidným ani nekaktusové sukulenty. Na výpravách jej často doprovázeli i čeští kolegové.

V roce 1991 jsme plánovali S Jardou Šnicerem naši první cestu do Mexika a tehdy nám Josef Bušek prokázal nedocenitelnou službu v tom, že nám poskytl informace o lokalitách vzácných druhů kaktusů. Informacemi a radou byl ochoten vybavit každého začínajícího cestovatele, protože si byl vědom, jak je čas při hledání kaktusů na stanovištích cenný. Později jsme k němu s Jardou jezdili velmi rádi, protože jsme vedli nekonečné diskuse o milovaných kaktusech nejen ve skleníku, ale také večer při diapozitivech. A že jich Pepa nafotil. Sbírka rostlin byla jeho velkou chloubou. Pepa měl totiž smysl pro krásno, a coby technokrat (v dobrém slova smyslu), dokázal skloubit krásno a užitečno. K jeho největším ctnostem patřila čestnost a smysl pro jednání fair play. Moc rád vzpomínám na jednu úsměvnou příhodu, která se odehrála zhruba před 25 lety v městečku Wolfratshausen, kde tehdy bydlel. V sobotu brzy ráno jsme se vydali na nákup. Pepa měl bicykl, na jehož řídítka zavěsil tašku naplněnou zbožím z předešlého obchodu. Přesunuli jsme se do speciálky se zdravými potravinami, které velmi upřednostňoval. Já, neznalý poměrů, jsem se jal vzít tašku z řídítek kola s sebou, načež mě Pepa napomenul řka: „Nech to na tom kole, já už to takhle mnoho let testuji a zatím to nikdo neukrad…” Tak jsme Pepu znali.

Od roku 2003 bydlel v bavorském podhorském městečku Geretsried, ležícím 600 m n. m. Jeho zdravý životní styl, pravidelné plavání v oblíbeném jezeře, vysokohorská turistika – to vše nasvědčovalo, že tu Pepa bude minimálně do stovky. Bohužel, nemilosrdně zasáhla choroba, kterou člověk překonává jen s obtížemi. V uplynulých třech letech jsme si vyměnili v úzké diskusní skupině stovky mailů o ledasčem. Josef si zcela vědomě užíval každý nový den a těšil se z pěkného počasí, sluníčka a s netrpělivostí vyhlížel jaro, až se zase bude laskat s kaktusy ve skleníku. Když jsem s Pepou mluvil v červenci, bylo mi jasné, že se loučí. Chtěl jsem mu za vše poděkovat, vzít ho kolem ramen, poplácat po zádech, a říct, že snad bude líp. Nic z toho jsem nestihl. Pepo, tak bohužel až teď – díky za vše, byl jsi pro nás v mnohém vzorem, který si budeme připomínat až do konce našich dní.

Libor Kunte

***

Vzpomínky na Pepu Buška

Josef dokázal propojovat lidi. Dělal to nezištně a přirozeně. Věřil, že to tak má být a nenechal se odradit občasným projevem nevděčnosti. Rozpoznal talent. Lidem důvěřoval a pomáhal. Po revoluci, kdy jsme si jako Češi a Slováci přinášeli do svobodného světa mnoho starých předsudků a dogmat, velmi zásadně přispěl k porozumění. Kaktusový svět učil přijímat porevoluční Československo. To byla jeho historická role, kterou naplnil, a která mu neuvěřitelně seděla. Byl ambasadorem všeho dobrého, co naše záliba přináší. Kultivoval naši společnost. Byl to šlechtic mezi entuziasty, byl to můj Zlatý Alberto. Josef je přesně ten typ člověka, na kterého nejde zapomenout.

Jarda Šnicer

______________________________________________________

Pavel Pavlíček (17. Zlatý Alberto) oslavil 75. narozeniny

Pavel Pavlíček - 75 let

Pavel se narodil ve Varnsdorfu 11. srpna 1946, ale v Chrudimi bydlí od roku 1952, takže letos si tzv. domovského práva užívá dlouhých 69 let.

Kaktusy začal pěstovat v roce 1970 a do chrudimského kaktusářského klubu vstoupil hned v následujícím roce (1971), po založení klubu. Mezi jeho nejvíce oblíbené rody patří: Astrophytum, Ariocarpus a Echinocereus. Ve sbírce mu nechybí velká skupina nekaktusových sukulentů, jako například druhy z rodů Adenium, Dioscorea, Cyphostemma.

Pro většinu odběratelů tohoto časopisu je dobře známá maloobchodní zásilková prodejna CHRUDIMSKÝ KAKTUSÁŘ, založená již v roce1980. Velká mezinárodní kaktusářská pouť (Zamykání sezóny) se letos dočkala 29. pokračování.

Pavel v rámci jeho firmy vydával v letech 1986–2013 Atlas kaktusů. A nesmíme zapomenout na jeho hojně sledované internetové kaktusářské noviny „I.N.CACT.cz“ vydávané od roku 2001. Velice podstatná fakta z jeho životopisu jsou více než 50 let obdivuhodného vztahu s manželkou Lídou, 3 děti (Karel, Pavlínka a Šárka). Syn Karel pokračuje v tradici rodu jako kaktusář a je předsedou výboru chrudimského klubu.

Do další let přejeme Pavlu Pavlíčkovi hlavně dobré zdraví a k tomu navíc trvalé potěšení z pěstování K+S a z dětí a vnoučat.

Za výbor Společnosti se k dlouhé řadě gratulantů připojil i Jan Gratias

______________________________________________________

Smutná správa

Milan Štrauch - In memoriam

Dňa 28. júla 2021 nás navždy opustil priateľ Milan Štrauch (17. 4. 1942–28. 7. 2021) vo veku 79 rokov. 

Milan Štrauch bol náš dlhoročný predseda a zároveň zakladateľ Klubu kaktusárov v Spišskej Novej Vsi, čestný predseda klubu a neúnavný organizátor kaktusárskych akcií na Spiši.

Milan Štrauch určite patril do priekopníckej generácie slovenských kaktusárov. V čase, kedy začínal kaktusáriť, teda v roku 1970, nebolo kaktusárenie na Slovensku veľmi rozšírené a kaktusárskych klubov bolo ako šafránu. A tak sa stal členom Klubu kakturárov v Bratislave, neskôr v Košiciach. V roku 1985 s hŕstkou priateľov postihnutých rovnakou záľubou založili v Spišskej Novej Vsi Klub kaktusárov pri Uzlovom klube železničiarov Semafor Klub kaktusárov v Spišskej Novej Vsi. Už nasledujúci rok zorganizoval prvú klubovú výstavu kaktusov.

Povolaním bol železničiar-rušňovodič. Toto povolanie mu umožňovalo návštevy zbierok českých kaktusárov. Tu získaval nové poznatky na pestovanie kaktusov a zároveň aj rastliny do svojej zbierky, ktorá sa časom rozrástla do úctyhodných rozmerov.

Aj keď rokmi mu zdravie stále menej slúžilo tak, vždy si našiel čas na účasť v klubových akciách a rád privítal aj kaktusárov z iných klubov vo svojej zbierke. Okrem pestovania kaktusov sa venoval tiež sukulentom a bonsajom. Jeho koníčkom bolo tiež fotografovanie, dôkazom čoho je množstvo fotografií kaktusov a sukulentov na jeho FB profile a klubovej webstránke.

Kto ste poznali Milana Štraucha, venujte mu tichú spomienku. Bol to výnimočný človek, priateľ a kaktusár. Spomeňte sa na jeho ochotu poradiť, pomôcť a horlivosť pri organizovaní kaktusárskych akcií.

Česť jeho pamiatke. Milan, budeš nám chýbať, budeme na Teba s úctou spomínať.

Za Výbor Klubu kaktusárov v Spišskej Novej Vsi Marián Jančura, predseda klubu.

______________________________________________________

 

Jan Harašta – 90 let

Jan Harašta - 90 let

Když jsem hledal vhodný nadpis k dnešní gratulaci, který bych charakterizoval oslavence, napadlo mne jediné slovo „guru“, což znamená „duchovní učitel.“ Jenže – pokud si prohlédnete časopis Kaktusy číslo tři z roku 2011, naleznete v něm článek s nadpisem „Guru brněnských kaktusářů Jan Harašta – 80 let“. Opakování je sice matka moudrosti, ale tentokrát nechci nic opakovat a zůstávám u prostého nadpisu. Slovo „guru“ však charakterizuje velice dobře úlohu oslavence v brněnské organizaci. Po několik desetiletí působil ve výboru KK Astrophytum Brno, kde vždy patřil k aktivním členům. Stejně aktivně vystupoval i při kontaktech s jinými kaktusáři nebo při svých přednáškách. Jeho nejoblíbenějšími rody byly Echinocereus a Thelocactus, ale nejen o nich měl veliké znalosti. V jeho osobě se spojily na vysoké úrovni znalosti teoretické, ale i praktické, kdy mohl těžit ze svého povolání zahradníka v brněnské nemocnici u sv. Anny.

Jenže léta se nedají zastavit, a i když Honza Harašta svou neustálou aktivní činností hodně zpomalil běh času, 9. června oslavil devadesát let. Neustále navštěvoval schůze v Brně, až mu jejich návštěvu znemožnilo ne stáří, ale malý, protivný a bohužel mocný nepřítel, který uzavřel sály a také výstavní prostory.

Pokud jde o kaktusy, s velkou částí své sbírky se rozloučil netradičně. V září 2011 pozval všechny brněnské kaktusáře k němu domů, aby si každý nějaké kaktusy odnesl. Sám si jich nechal jen něco málo. Jeho sbírka kaktusů v Brně-Tuřanech tedy zcela nezanikla, naopak opět vzkvétá, protože pěstovat kaktusy začal člen jeho rodiny.

Mám-li popřát něco oslavenci, tak mu přeji tři věci – zdraví, zdraví a zase zdraví, aby ještě dlouho mohl působit jako brněnský guru.

Stanislav Stuchlík za výbor KK Astrophytum Brno

______________________________________________________

 

Zemřel Zdeněk Franc 

S hlubokým zármutkem v srdci a slzami v očích Vám všem oznamujeme, že v pozdních hodinách dne 13.5.2021 zemřel zakládající člen Klubu kaktusářů Dvůr Králové, věrný kamarád a pilíř klubového života, přítel, pan Zdeněk Franc.

Celý svůj život vedle své rodiny a svých blízkých,  zasvětil také svým zálibám, a to zejména pěstování kaktusů a sukulentů a chovu drobného zvířectva. Dokázal dokonale skloubit svůj elán a cit pro organizování se spolkovým životem, pořádáním akcí s ním spojeným.  Svým zodpovědným a citlivým přístupem nebylo činností, které by nedopadly skvěle a nebylo přátel, kterým by odmítl pomoc, radu či spolupráci.

V roce 1968 byl zakládajícím členem našeho klubu a ihned v počátečních letech měl významný podíl na pořádání a vzestupu legendárních žirečských výstav, které se staly synonymem doby. Každý rok díky jeho přispění se členové mohli účastnit zájezdů jak tuzemských, tak zahraničních, kdy to byly tradiční každoroční zájezdy do NDR a po otevření hranic to byly velmi úspěšné zájezdy do Německa, Holandska, Rakouska.  A i rámci akcí, pořádaných naším Klubem kaktusářů byl Zdeněk Franc jejich hlavním organizátorem, tahounem i příkladem pro ostatní a tyto měly i mezinárodní ohlas. Díky zápalu tohoto skvělého člověka se dvorský klub kaktusářů stal jednou z největších a respektovanou organizací. Za svoji celoživotní práci v kaktusářském hnutí byl Zdeněk Franc v roce 2002 oceněn cenou mezi kaktusáři nejvyšší, cenou „ Zlatý Alberto“. Bohužel roky přibývaly i Zdeňku Francovi a našeho přítele postupně začaly opouštět síly, přesto se všech akcí pořádaných před koronavirovým útlumem účastnil a svojí přítomností a elánem mezi přáteli okořeňoval společný spolkový život.

Vzpomeňte tedy všichni, kteří zde našeho drahého přítele Zdeňka France znali, abyste si ho tichou vzpomínkou společných zážitků připomněli a hlavně abychom si těmito zážitky společných chvil znovu připomínali jeho čest a památku, kterou si jistě zaslouží. 

Čest jeho památce! Zdeňku, budeš všem chybět a nikdy nezapomeneme!

Za výbor Klubu kaktusářů Dvůr Kralové n. L. 
Ondřej Mikeš, předseda

______________________________________________________

Zemřel Alexander Táslar

(5. 5. 1945-14. 4. 2021)

Smutná zpráva, která zarmoutila nejenom všechny členy současného výboru SČSPKS, ale všechny přátele K+S v ČR, nám oznámila, že ve středu 14. dubna 2021 nás navždy opustil přítel Saša Táslar ve věku nedožitých 76. let.

Př. Táslar byl předsedou KK Most a od roku 1992 členem Revizní komise naší Společnosti. Saša byl skvělý organizátor spolkových akcí a také jako mimořádně vtipný společník. Letos se těšil na Valnou hromadu SČSPKS, která se měla uskutečnit v říjnu v Mostu. Za jeho velmi aktivní činnost a příkladnou propagaci pěstování sukulentních rostlin byl v roce 2020 oceněn plaketou Zlatý Alberto.

Osiřela jeho sbírka chladnomilných a mrazuvzdorných druhů K+S v na zahradě u obce Předonín u Roudnice nad Labem. Bude nám všem chybět především jako opravdový, obětavý kamarád. Čest jeho památce.

Výbor SČSPKS, z. s. 

 

Další smutná novina z Náchoda.

V polovině února nečekaně opustil řady kaktusářů z Klubu kaktusářů Náchod další dlouholetý člen a aktivní činovník klubu,

př. Vlastimil Pibil 

ve věku 63 let. Odešel náhle v souvislosti s covidem19.

Vlastimil Pibil aktivně pracoval ve vedení klubu, se svojí manželkou se pravidelně účastnili našich akcí. Mimo kaktusů bylo jeho koníčkem fotografování přírody, ptáků a hmyzu. Velmi rád cestoval za poznáním cizích krajů a jejich obyvatel.
Čest jeho památce!  Klub kaktusářů Náchod 

 

 

 

 

 

 

 

 

Jiří Filipec
*5. 10. 1945 † 22.1.2021

V životě to už tak bývá, že jsou dny, kdy přicházejí zprávy dobré, a naopak jsou dny, kdy přicházejí zprávy špatné. K těm špatným bude pro kaktusářskou veřejnost, a hlavně pro Klub pěstitelů kaktusů a sukulentů ve Frýdku-Místku patřit pátek 22. ledna 2021, kdy jsme se dověděli o úmrtí Jirky Filipce.

V soukromém životě strávil 18 let za volantem kamiónu, kdy cestoval jak po republice, tak po Evropě. Kaktusy začal pěstovat před více než 30 lety na okně paneláku, poté, co prodělal srdeční příhodu. Tehdy se jeho život změnil tak, že najednou měl dostatek volného času i na nové, jak se ukázalo, doživotní hobby. Později se s rodinou přestěhoval do rodinného domku do obce Čeladná, kde vybudoval na střeše skleník a na zahradě postupně několik venkovních parapetů. Kromě krásné nespecializované sbírky kaktusů našel zalíbení i v sukulentních rostlinách rodů Lithops a Conophytum. Ale jeho skleník zdobily i kvetoucí pachypodia či zástupci stapeliovitých. Musím přiznat, že právě tyto kytky, které tvořily jeho expozice na výstavách, ovlivnily i moje dnešní zaměření.

Pro svou upřímnost, jak se říká „co na srdci, to na jazyku“, pro svou veselou povahu a pro své pěstitelské umění byl Jirka i jeho manželka Jana našimi oblíbenými kamarády. Organizačně se podílel na výstavách, zájezdech či na společenském životě Klubu. Oba nechyběli na žádné společné akci.

Opustil nás skvělý člověk, skvělý pěstitel. Proto nám bude chybět, proto na něho budeme vždy a v dobrém vzpomínat.

Za KPKS Frýdek Místek
Jaromír Chvastek

 

Jiří Just in memoriam

Vážení přátelé, s velkým zármutkem vám musíme oznámit, že nás dne 13.12.2020 ve věku 75 let navždy opustil nepřehlédnutelný, nepostradatelný a skalní člen Klubu kaktusářů Hradec Králové Jirka Just.

Jirka se narodil 21.2.1945. Kaktusům se začal věnovat přibližně ve 30 letech, a to v roce 1975, společně s kamarády Luďkem Šišperou, Pepou Jurčekem, Pepou Kohoutem a Mirkem Sladkovským.

Sbírku měl Jirka umístěnou ve skleníku vlastní výroby. Ten byl provedený naprosto precizně, s mnoha zlepšováky, jako jsou například speciální výsuvné parapety. Jirka byl známý svou pečlivostí, puntičkářstvím a také nelítostným bojem proti hmyzu, takže jeho skleník byl vybaven neproniknutelným systémem sítí, aby se dovnitř nedostal ani jediný škůdce. Ve sbírce o velikosti cca 25 m čtverečních tvrdě pěstoval krásné, výstavní rostliny vybraných druhů, rostoucích v Jižní i Severní Americe. Svými přepychovými rostlinami zásoboval nejen celý hradecký klub, ale i široké okolí. V Hradci byste nenalezli kaktusáře, který by od něho neměl alespoň jednu kytičku.

Jiří Just

Jirka byl velmi vynalézavý a šikovný. Mimo řady dalších zlepšováků sestrojil a provozoval i řezačku na plastové jmenovky, které dodával všem zájemcům z klubu. Tyto jmenovky, v přesných zákrytech, s technickým písmem psaným tuší byly také nepřehlédnutelným atributem jeho sbírky.

Profesí byl Jirka konstruktér - nástrojař. Mnoho let pracoval na dráze (MTH HK). Před odchodem do důchodu byl zaměstnaný u firmy Glatt-Pharma HK. V roce 2005 podnikl Jirka svou jedinou cestu za kaktusy, a to do Bolívie. Pak přišel nešťastný rok 2008, kdy Jirka utrpěl těžký úraz po pádu na svém milovaném kole, na kterém podnikal dlouhé výlety i dojížděl na všechny kaktusářské akce. Jirka nám všem bude velmi chybět. Byl to velký kamarád, každému rád pomohl, nezkazil žádnou legraci, ba naopak. Ostatní rád bavil, ať už hrou na kytaru a zpěvem, nebo vyprávěním. Bez Jirky se neobešla žádná společenská akce. Účastnil se všech a tyto pak spolu s několika kamarády nad ránem pravidelně zavíral. Jedna malá osobní vzpomínka. Mně Jirka pomáhal s budováním mých skleníků. Dělal jakýsi stavební dozor. Nikdy nezapomenu, jak poctivý a přísný byl, jak musela být všechna práce odvedená precizně a dokonale, bez jediné chybičky. Jirko, dík.
Za Klub Kaktusářů Hradec Králově Libor Mejstřík

 

Smutná zpráva z Náchoda

Klub kaktusářů Náchod s lítostí oznamuje že dne 30. října 2020 navždy opustil řady kaktusářů pan Ing. Antonín Pitaš, dlouholetý předseda Klubu kaktusářů Náchod. Na jeho odchodu se podepsala epidemie Covid-19. Do čela Klubu byl zvolen 21.2.1975 a v jeho čele stál do poslední chvíle. Pod jeho vedením jsme se jako sekce ZO ČZS Náchod téměř dočkali 50.výročí založení KKN, které připadá na rok  2024. Po celou dobu byl aktivním členem KKN. V průběhu doby se pod jeho vedením uskutečnila řada zájezdů po ČR i do zahraničí, ve své době byly v Náchodě pořádány výstavy kaktusů, zprvu samostatné v Náchodském kulturním středisku, později ve spolupráci s náchodskými chovateli.

FOTO

Za vedení př. Pitaše se podařilo v Náchodě přivítat na přednáškách řadu významných kaktusářů. Mezi  nimi nechyběli, jako úzký výčet, př. Šubík, Haberman, Zavadil, Hladký, Říha, Jelínek, Codr, Dostál, Franc a řada dalších. Každoroční předprázdninový piknik u některého z našich členů se dočkal pokaždé příznivého ohlasu. V posledních letech došlo k úzké spolupráci s Klubem kaktusářů v Novém Městě nad Metují a společně byly pořádány výstavy na novoměstském zámku a rovněž další akce, jako jsou přednášky nebo výjezdy do sbírek. Spolupráce a kontakty se též udržují i s dalšími kluby v okolí, ať to je KK Broumov nebo KK Dvůr Králové n.L. Svoje zkušenosti využil i jako člen Územní rady ČZS Náchod
a jako člen ZO ČZS Náchod. Odchodem př. Pitaše ztrácí KKN i ZO ČZS Náchod aktivního člena, kterých už je dnes málo.

Čest jeho památce!
Náchodští kaktusáři

 

Zemřel Ing. Gabriel Vereš

S lítostí a smutkem oznamujeme, že 14. října 2020, den před svými 80-tými narozeninami, zemřel po těžké nemoci Ing. Gabriel Vereš ze Sliače, autor knih o zimovzdorných kaktusech a Zlatý Alberto 2015. Vzhledem k nepříznivé hygienické situaci se pohřeb zesnulého uskuteční v úzkém rodinném kruhu.

Čest jeho památce.
Výbor SČSPKS