Úvodník ● Jaroslav Vích | 3
Sloupovité kaktusy jižního Mexika II ● Oldřich Fencl | 4
Nejvýše rostoucí Sulcorebutia losenickyana aneb Kozí bobky z Cerro Chataquila ● Rudolf Slaba | 9
Wigginsia gladiata n. n. ● Jaroslav Vích | 12
Jak jsem potkal ploché hlavy ● Jan Hadrava | 16
Notocactus mueller-melchersii Frič ex Backeb. – trocha zmatku od počátku ● Stanislav Stuchlík | 21
Kvetoucí Discocactus cephaliaciculosus Buining et Brederoo ex P. J. Braun et Esteves na nalezišti ● Libor Kunte | 26
„Grusony“ ze státu Rio Grande do Sul – informace o popisu nové subspecie ● Jaroslav Vích | 30
Euphorbia atropurpurea Brouss. ex Willd. ● Ivana a Jiří Jandovi | 32
David Richard Hunt, 25. 9. 1938–20. 5. 2019 ● René Samek | P/1
ad: Jak jsem potkal ploché hlavy ● Jan Hadrava | P/3
Recenze
Alessandro Guiggi: Iconographic Catalogue of the Cactaceae cultivated at the Hanbury Botanical Gardens La Mortola (IM), Liguria, NW Italy ● Jaroslav Vích | P/3
O čem se mluví, ale nepíše ● Jaroslav Vích | P/5
Zpráva o činnosti Archivu SČSPKS za rok 2019 ● Jiří Vochozka | P/6
Upozornění na změnu fytosanitárních předpisů ● Jaroslav Srníček | P/8
Pozvánka na Valnou hromadu SČSPKS do Mostu ● Výbor SČSPKS | P/12
Index 2018 ● Zdeněk Jiruše | P/I–VII
Blahopřání k životnímu jubileu ● KK Ostrava | P/VIII
Autor nás zavádí na jih Mexika, hlavně do států Oaxaca, Puebla a Chiapas. Tento region charakterizují vysoké horské systémy a vyprahlé a polosuché oblasti se sukulentní a xerofytickou vegetací. Největšími z nich jsou pánve Balsas a Tehuacán–Cuicatlán–Quiotepec, kde převládají suché lesy s mnoha druhy kaktusů, kterým dominují vysoké cereusovité – kandelábrovité a stromovité – druhy, z nichž je velká část endemická. A právě endemismus je výrazným rysem tohoto region. V této první části pak v krátkosti představuje nejvýraznější zástupce těchto ve sbírkách jen sporadicky zastoupených rodů a druhů – tři druhy rodu Neobuxbaumia, jeden druh rodu Cephalocereus, tři druhy rodu Pachycereus a jeden druh rodu Mitrocereus.
Autor popisuje vysoko položenou (3600–3700 m n. m.) typovou lokalitu S. losenickyana var. chatajillensis, nacházející se na divoce rozbrázděném temeni hory Cerro Chataquila severozápadně od Sucre. Uvádí, že právě díky této nadmořské výšce, kterou je oddělena od ostatních stanovišť S. losenickyana, se zde vyvinul poměrně uniformní taxon lišící se miniaturní velikostí stonků a jen okolo 2 mm dlouhými, pektinátně uspořádanými bělavými trny. Také se zmiňuje o skutečnosti, že i když se na Cerro Chataquila vyskytují i navzájem poněkud odlišné populace var. chatajillensis lišící se řidším a tmavším otrněním i tmavší pokožkou, u semenáčků v kultuře nejsou tyto rozdíly téměř patrné. Jsou tedy nejspíš zapříčiněny mírně odlišnými vlhkostními poměry daného biotopu. Na závěr je i stručně vzpomenuto její pěstování.
Na exkurzi do složité historie tohoto doposud platně nepopsaného a přitom poměrně dlouho známého a velmi pohledného druhu rodu Wigginsia zve přední odborník a specialista na rod Wigginsia. V úvodu seznamuje čtenáře s problematikou okolo rodového jména Malacocarpus (pod kterým byl druh gladiatus neplatně popsán). Své závěry opírá nejen o studium literatury, ale i o pozorování těchto rostlin v přírodě a na připojených fotografiích ukazuje krásu tohoto druhu. V závěru se dotýká i problematiky pěstování v kultuře a uvádí zásadní doporučení pro úspěšnou kultivaci.
Protože mezi kaktusáři se běžně používá pro Echinocactus texensis Hopffer synonymní jméno Homalocephala texensis (Hopff.) Br. & R., drží se autor tohoto jména a odkazuje na polemiky o zařazení monotypického rodu mezi Echinocactus a Ferocactus. Také ale nazývá rostliny jménem v českém překladu jména Homalocephala = plochá hlava. Podává informace o jejich výskytu a ekologii v celé západní polovině Texasu od Hardeman do Brewster County a v jihovýchodní části Nového Mexika. Dokumentuje výskyt a ekologii i doprovodnou kaktusovou vegetaci na dvou desítkách lokalit. Doplňuje informace Bensona i jiných autorů o výskytu rostlin v nadmořských výškách až do téměř 1300 m. Upozorňuje na nerelevantnost některých starších informací o jejich lokalitách a mrazuvzdornosti ve starší české literatuře.
Notocactus mueller-melchersii je spjat se jménem A. V. Friče. Ten jméno poprvé uvedl v roce 1929, když nabízel semena kaktusů, která přivezl z cesty v roce 1928. Jako stanoviště uváděl Sierra de las Animas, ale později bylo jako stanoviště uváděno Paso Valega (obojí Uruguay). A. V. Frič se prohlašoval za nálezce, ale jako nálezce byl označován také F. C. Müller-Melchers. První popis byl sice připravován v redakci časopisu Kaktusář, ale před tím vyšel v knize Kaktus ABC. I když v literatuře najdeme dosti údajů o vzhledu rostlin i jejich fotografií, přesto jsou někdy pod jménem N. mueller-melchersii představovány rostliny z okruhu N. mammulosus. Popsáno je jedno navštívené stanoviště na severu Uruguaye, na kterém rostliny právě kvetly.
Autor v příspěvku popisuje pozorování Discocactus cephaliaciculosus na stanovišti nedaleko brazilského městečka Alto Paraíso de Goiás ve státu Goiás. Rostliny rostoucí na holých kamenitých plotnách byly na přelomu října a listopadu v květu, protože zareagovaly na první deště, které přišly v polovině října. Upozorňuje zároveň na nutnost zimovat tyto kaktusy na světle a při teplotách dlouhodobě neklesajících pod 18 °C.
Název článku vystihuje i jeho obsah, kdy autor informuje o popisu nové subspecie Eriocephala claviceps, a to Eriocephala claviceps (F. Ritter) Lode subsp. itaubensis Gapon, Ponomareva & Protopopov subsp. nov. (http://www.kaktusklub.com/e-journal/2019-1.pdf).
Autoři představují endemitní druh rodu Euphorbia z kanárského ostrova Tenerife – E. atropurpurea. V úvodu čtenáře seznamují s výskytem těchto keřovitých a až 150 cm vysokých rostlin. A protože to jsou rostliny s opačným růstovým cyklem a ve středoevropských podmínkách se jen obtížně pěstují, aby nedělaly hanbu rostlinám z přírody, nemají žádné zkušenosti z kultury. V závěru upozorňují, že se jedná o rostliny chráněné úmluvou CITES. Jako zajímavost uvádějí, že při návštěvě Tenerife v říjnu 2016 zastihli téměř celou populaci u městečka Masca v květu, i když normálně rostliny kvetou na jaře, a přidávají i její místní jméno Tabaiba Majorera.
