Echinomastus johnsonii (Parry ex Engelmann) E. M. Baxter: Klenot Mohavské pouště ● Zlatko Janeba l 75
Aloe Puntlandu ● Roman Štarha l 81
Přírodní hybridy Echinocereus dasyacanthus v Novém Mexiku ● Jan Hadrava l 87
Argentinské Altiplano s jeho unikátní kaktusovou vegetací ● Rudolf Slaba l 92
Téměř ztracený kaktus jižní Brazílie – Notocactus rechensis Buining ● Lubomír Berka l 98
Ferocactus acanthodes (Lem.) Br. et R., stonkové abnormality ● Petr Česal l 104
Životní jubileum oslavuje... Gratulujeme!
Ing. Juraj Labanc, CSc. – 90ročný ● Klub kaktusárov Zvolen l P/45
RNDr. Karel Pecl – 80 let ● Eduard Vodička l P/45
Jak pěstovat kaktusy, souhrn mých životních zkušeností 5 ● Quido Kuchařík l P/46
Slezské kaktusové dny 2025 ● Pavel Faldýn l P/48
Už jsem velký kluk ● Jiří Vinař l P/49
Pozvánka do Brna na sympozium a Valnou hromadu SČSPKS ● P/50
Recenze
Copiapoa – Elisabeth a Norbert Sarnes ● Libor Kunte l P/51
Seznam aktivních a sympatizujících členů SČSPKS, z. s. (rok 2024) ● Jaroslav Vích l P/52
58. výstava kaktusů a sukulentů SPKS Praha (30. 5.–15. 6. 2025) ● Daniel Haisel l P/53
Životní jubileum oslavuje... Gratulujeme!
Jubilant Emil Baláž ● Miroslav Valachovič l P/54
Recenze
Crassulaceae – Die Welt der Dickblattgew.sche (Svět tlusticovitých) | Marco Cristini ● Libor Kunte l P/55
Kaktusy a umělci – Mikoláš Aleš (1852–1913), Alois Jirásek (1851–1930) ● Jiří Vochozka l P/56
Chrudimské Zamykání sezony 2025 ● Karel Pavlíček l P/56
Výstava kaktusů v Brně 2025 ● Radek Čech l P/57
Nabídka kaktusářských akcí ● P/57
Inzerce ● P/58
Echinomastus johnsonii je výrazný kaktus původem z Mohavské pouště a ze severu Sonorské pouště v jihozápadních USA, kde roste v extrémních podmínkách na suchých, skalnatých stanovištích v nadmořské výšce 500–1400 m. Vyskytuje se ve státech Arizona, Kalifornie, Nevada a Utah, přičemž na tak velké rozloze vykazuje značnou morfologickou i barevnou variabilitu, převážně v charakteru otrnění a v barvě květů. Vyznačuje se vejcovitými až válcovitými stonky, silnými a barevnými trny a velkými dvoubarevnými květy, jejichž barva se liší podle variety. Jeho taxonomická historie je bohatá, prošel zařazením do několika rodů, ale dnes se nejčastěji uvádí jako Echinomastus nebo Sclerocactus.
V úvodu autor seznamuje s geografií, politickým uspořádáním Puntlandu a průběhem počasí v této části Afrického rohu. V další části se pak věnuje detailnímu představení (s krátkou charakteristikou a příbuzenskými vztahy) všech dvanácti druhů rodu Aloe, které v Puntlandu rostou. V závěru pak konstatuje, že ochrana tamní flóry je zcela na místě a vyjadřuje i naději, že s lepšící se bezpečnostní situací přibudou nejen výpravy do těchto končin, ale přibudou i objevy nových druhů.
Autor představuje hybridní echinocereus – E. × roetteri vzniklý neustálým zpětným křížením – hybridogenní introgresí. Vyskytuje se především v pohoří Jarilla (Orogrande) v Novém Mexiku. Je oblíben pro svou širokou plejádu barevných květů, od žluté, získané od E. dasyacanthus, až po červenou, zděděnou po E. coccineus subsp. rosei. Domnívá se, že ve sbírkách pěstované echinocereusy se sběrovými čísly odkazujícími na lokalitu Jarilla Mts. nebo označené jen touto lokalitou s poznámkou o jiné než červené barvě květu, jsou hybridem E. × roetteri.
V úvodní části autor seznamuje čtenáře s Altiplanem, širokou náhorní rovinou, rozprostírajícím se na území čtyř států – Argentiny, Bolívie, Peru a Chile – na rozloze 170 000 km2. Následně se pak již soustředí jen na argentinskou část Altiplana, oblast rozkládající se na samém severozápadu Argentiny, převážně v provincii Jujuy, na ploše asi 150 km dlouhé a 200 km široké, s průměrnou nadmořskou výškou 3600 m a tudíž s drsnými klimatickými podmínkami s průměrnou roční teplotou jen okolo 3°C. V hlavní části příspěvku pak již představuje místní kaktusovou vegetaci, vyskytující se zde jak celoplošně (hojně i vzácněji), tak omezeně na malých územích. Za nejrozšířenější označuje Parodia maassii a Lobivia ferox (L. longispina), za nejvzácnější, s omezeným výskytem, Yavia cryptocarpa, Weingartia neumanniana a Lobivia pugionacantha var. corrugata.
V úvodu autor konstatuje, že Notocactus (Brasiliparodia) rechensis je i ve sbírkách specialistů na rod Notocactus zastoupen jen zcela výjimečně a jeho pěstování (a to nejen na vlastních kořenech) zvládlo jen minimum pěstitelů a jeho životnost ve sbírkách nebývá dlouhá. V domovině patří mezi kriticky ohrožené a je pravděpodobně jedním z nejohroženějších brazilských kaktusů. Je to jeden z několika mála kaktusů, které se v jihobrazilském státu Rio Grande do Sul vyskytují v oblasti Atlantského deštného lesa. Dále se zabývá historií nálezu a jeho „cestováním“ taxonomií. Rostliny v přírodě už zůstaly jen na několika málo lokalitách, jejich poloha není veřejná z důvodu ochrany. Komentuje i nepříliš zdařený pokus o reintrodukci (1999), snahu BZ v Porto Allegre o zachování tohoto taxonu. V neposlední řadě pak i snahu nadšeného kaktusáře, který si doma na zahradě zbudoval z obrovských kamenů umělou lokalitu, kam vysadil rostliny vypěstované ze semen. Po dvou letech tyto rostliny začaly kvést a plodit. V závěru pak zmiňuje několik postřehů pro úspěšné pěstování v kultuře.
Autor popisuje dva typy růstových abnormalit u kaktusů. Dichotomické dělení stonku a kristátní formy kaktusů. Zmiňovány jsou příčiny vzniku a jejich vývoj. Tyto abnormality jsou představeny na druhu Ferocactus acanthodes, které byly nalezeny v poušti Mohave na Jihozápadu USA.
